Ke knize Sůl moře jsem se dostala vlastně náhodou, a to díky festivalu YA literatury Humbook, na který byla pozvána autorka, Ruta Sepetys. I kdyby se mi kniha nezamlouvala, podepsané kousky zbožňuji.
Sůl moře se mi ale zamlouvala. Patří do žánru pro mladší dospělé čtenáře, proto nelze očekávat žádný přehnaný drasťák, ale i tak se rozhodně jedná o silný příběh. Vypravěči jsou hned čtyři: Joanna, Florian, Emilia a Albert. Každý z nich popisuje příběh ze svého pohledu, skrývá svá tajemství a chce z nastalé situace vyváznout se zdravou kůží. Ne každému se to však poštěstí.
Píše se rok 1945, přesněji leden, a Rusové začínají útočit na německá území. Je nařízena evakuace východního Pruska. Desítky, možná stovky tisíc lidí se snaží dostat do bezpečí německého vnitrozemí, ale je potřeba se kus cesty plavit po moři. A právě k tomu má posloužit loď Wilhelm Gustloff, původně výletní plavidlo pro nějakých patnáct set osob.
Němci však nalodí více než deset tisíc lidí, a i tak jich v přístavu pořád spousta zbývá. Joanna, Florian i Emilia se v pořádku nalodí a na místě se setkávají s Albertem, mladíkem plně oddaným Říši a Führerovi. Sledovat jeho zápal pro německou otázku bylo vskutku osvěžující, i když ani jeho tajemství z něj nedělá dokonalého Němce.
Zkáza Wilhelma Gustloffa dnes již není tajemstvím, ale dlouho se dařilo tuto katastrofu tajit. Jak jinak si lze vysvětlit, že každý zná Titanik, ale o tomto případu se ví tak málo, ačkoli zemřelo víc než šestkrát tolik lidí? Vlastně jsem ráda, že Ruta Sepetys pro své čtenáře tento příběh oživila a přivedla ho mladé generaci.
Jednotlivé kapitoly, které jsou jakoby deníkovými zápisy jednotlivých postav, jsou velmi krátké, často i méně než dvě strany. Právě kvůli tomuto stylu bylo pro mě velmi obtížné se do knihy začíst. Časté střídání považuji za příliš rušivé. Postavy jsou však vykresleny věrně.
Spousta čtenářů Soli moře uvádí, že konec probrečela. Já už jsem asi tuplovaný cynik. Nejen, že neukápla ani slza, klidně bych jich nechala umřít víc. Bylo mi však vysvětleno, že je to kniha pro mládež, takže na konci musí být aspoň trochu naděje. Úplný závěr však považuji za zmatený a poslední kapitolu, odehrávající se snad v 60. letech, bych tam už nedávala.
Kdo nebyl na Humbooku, o hodně přišel. Tuhle knihu si prostě musíte přečíst už kvůli samotné autorce. Je to žena natolik energická a sugestivní, že jsem si v knihovně okamžitě vypůjčila její předchozí dílo, V šedých tónech.
Žádné komentáře:
Okomentovat