Autogramiáda Michela Fabera

Na čtvrtek před státním svátkem připravil Neoluxor podpisovou akci autora, který se narodil v Nizozemí, v dětství s rodinou emigroval do Austrálie a nyní žije ve Skotsku, přičemž ho všechny tyto národy považují za vlastního.  O Michelu Faberovi tedy nelze prostě říci, že je nizozemský autor.

Na podpisovou akci ho doprovodil nejen nakladatel jeho poslední knihy, která vyšla v češtině u příležitosti Velkého knižního čtvrtku, ale též dvorní překladatel Viktor Janiš, který celou akci též tlumočil.

Kniha zvláštních nových věcí je tak trochu sci-fi, ale daleko více o odloučení muže a ženy. Faber ji začal psát po té, co jeho manželka onemocněla rakovinou. Zatímco on prožíval jakési emocionální odloučení, postava jeho knihy, Peter Leigh, odlétá do jiné galaxie jako misionář.

Michel Faber neměl ani zdaleka tak početné publikum jako například Samantha Shannon, díky tomu nebyla fronta na podpis přehnaně dlouhá. Zajímavé bylo i osobní setkání s Viktorem Janišem, jehož podpis jsem si nechala do knihy zvěčnit hned pod ten autorův. K mému překvapení projevil zájem o inteligentní recenzi mladé ženy přede mnou, která se zmínila, že je knižní blogerkou.

Mně bylo trapné říct: "Já jsem taky blogerka," proto jsem zavedla hovor jinam. I tak mě překladatel požádal o názor, až knihu dočtu. Podle jeho slov je totiž Kniha zvláštních nových věcí pro scifisty málo sci-fi a pro ostatní "nějaká divná". To jsem si vzala jako výzvu a hned cestou domů se do té bichle začetla.

Zavedli jsme hovor ke sci-fi a náboženství, z čehož nemohlo vzejít nic jiného, než zmínka o Myceliu Vilmy Kadlečkové, jež Viktor Janiš redigoval.

A tak jsem, potěšena dvojicí podpisů a obtěžkána dvojicí nových knih, vyrazila k domovu.

Přijměte pozvání do Grilbaru Galaxie

Maja Lidia Kossakowská

Vydal: Triton, 2014. ISBN: 978-80-7387-761-3. 

​

Autorka Řádu kraje světa a manželka jiného polského spisovatele, Jaroslawa Grzedowicze, se pokusila o vlastní verzi Stopařova průvodce po galaxii okořeněného kulinární tematikou. Hermoso Madrid Iven je člověk a šéfkuchař slavné restaurace Plačtivá Kometa. Po jistém incidentu s mafiánským bossem je však nucen odcestovat a čeká ho jízda doslova přes celou galaxii.

​

Úvodní kapitoly knihy jsou věnovány poměrně důkladnému popisu světa, který je velmi živý a plný rozličných mimozemských civilizací, kultur a pokrmů. Jejich potíž spočívá v tom, že jsou možná až moc podrobné a že některé z nich jako by byly samostatnými povídkami spojenými do jednoho celku, a to občas trochu zdlouhavým způsobem.

Za velmi zajímavou a osvěžující považuji kapitolu/povídku, která je parodií na Vetřelce. Ve skladu potravin jsou nalezeny podivné kokony a později si jeden z kuchařů stěžuje, že mu někdo vykuchal všechny srkačky (jakési vesmírné mlže). Dojde i na tradičního facehuggera, kyselinu místo krve a rozzlobenou mamičku vetřelcovou. Nutno podotknout, že parta kuchařů s Hermosem v čele se s nastalým problémem vypořádá způsobem sobě vlastním: ze srkačkodlaků jsou prý dost dobré steaky...

​

Samotný vesmírný úprk však začíná až asi ve třetině knihy a po celkem slušném rozjezdu se opět vrací do svého tempa relativně uzavřených příběhů jednotlivých kapitol. Hlavní problém je nastolen a vyřešen na posledních méně než sto stranách a nejde o nic menšího než záchranu celé galaxie.

​

Autorka měla svět promyšlený do nejmenších detailů, o čemž svědčí nejen popisy jednotlivých postav, ale i jejich chování, vzhled a jména. Hermoso se tak setkává s tvory, kteří si říkají Akumulace zisku, Osamělý jachtař (zkráceně Sam) nebo Trvalý profit. Lidé mají většinou podobně praštěná jména jako Hermoso Madrid. Celkem zajímavě je popsaná jedna rasa – Lukiané. Jedná se o nejlepší piloty v galaxii, kteří ale bohužel vypadají a jednají jako postavy z japonských komiksů pro dívky – výrazně barevné vlasy, oči přes půl obličeje a chování usouženého puberťáka.

​

Bohužel i přes značně zajímavé nápady a několik velmi vtipných momentů příběh jako celek z nějakého mně neznámého důvodu nefunguje. Dlouhé popisné scény děj notně zpomalují a většina vtipů je málo vtipná na to, aby ten zbytek udržela pohromadě. Kniha by rozhodně snesla poznámky pod čarou Pratchettovského stylu, místo aby zdlouhavě popisovala relativně nezajímavou osobu a tím narušovala plynutí děje. V závěru knihy je pak poměrně dramatická scéna, ve které se parta kuchařů musí z průšvihu tradičně prostřílet ven. Vysvětlení toho, kde se naučili používat bojovou taktiku a dezintegrátory, je však shrnuto jedním odstavcem – absolvovali týdenní školení.

​

Upřímně, od Grilbaru Galaxie jsem čekala něco víc. Není to vyloženě špatné čtení a rozhodně obsahuje mnoho originálních nápadů, knize ale chybí poctivý editorský zásah, který by ji zbavil dějové roztříštěnosti a ucouranosti.

Pistolník – Temná věž #1

Stephen King

Čte: Libor Terš

Vydal: Audiotéka, 2016. 7 hodin 28 minut.

​

Pistolník Roland. Kam jde? A kdo je ten černý muž, kterého se tak neodbytně snaží vystopovat?

​

Dlouho mi trvalo, než jsem se s knihou sžila. Výjimečně za to nemohl vypravěč, ten byl skvělý, nýbrž samotný autor. Jméno Stephen King zkrátka táhne, ale až ke konci Rolandova prvního příběhu jsem pochopila, že bez znalosti předchozí Kingovy tvorby bude úvodní díl Temné věže poněkud těžkým soustem. Pistolník je totiž protkán notnou dávkou biblických i mytologických odkazů. Ačkoli knihu začal autor psát ještě za dob vysokoškolských studií, je jakýmsi extraktem jeho životní filozofie. Dopsat první díl mu trvalo 12 let.

Na začátku příběhu byla důležitější atmosféra tohoto temného světa než samotný děj. Časté jsou náhledy do Rolandova dětství a dospívání. Zatímco jeho současnost připomíná pistolnický divoký západ, minulost mi připadala více jako klasické fantasy s králi a čaroději. Ale kde se tam potom u všech všudy vzal ten kluk z 20. století? Teprve v tomto okamžiku mi začalo docházet, že příběh bude mít opravdu široký rozsah fantastických prvků.

​

Roland s chlapcem se vydávají na putování ve stopách černého muže. Velmi silnou scénou pro mě byl Pistolníkův příchod do orákula, kde absolvuje seanci pod vlivem meskalinu. Autor se nevyhýbá ani sexuálním scénám, kterou si však Roland právě zde moc neužije. Zbytek příběhu je potom přímo nabitý různými odkazy na filozoficko-psychologicko-náboženská témata, jež vrcholí výkladem poněkud upravených tarotových karet.

​

Jak jsem se již zmínila výš, Libor Terš mi jako vypravěč sedl. Má úžasnou barvu hlasu a jeho projev je čistý, ale nejspíš vzhledem k poměrně malému rozsahu knihy či náročnosti některých pasáží mluví dost pomalu. Naštěstí však mobilní aplikace Audiotéky umožňuje zrychlit přehrávání bez zkreslení hlasu, čehož jsem opravdu hojně využívala. Líbily se i i znělky, mají úžasnou atosféru a přesně tu správnou délku, ale snad poprvé za dobu, co recenzuji audioknihy, musím zkonstatovat, že jich bylo příliš málo.

​

První díl Temné věže v audioknižní podobě má sedm a půl hodiny, z nichž závěrečnou téměř čtvrthodinu tvoří autorův doslov. Už teď, po prvním poslechu, však vím, že si ji budu muset pustit znovu. Nebo alespoň některé scény. Ačkoli jsem si Rolanda samotného příliš neoblíbila, pevně doufám, že Audiotéka připraví pokračování jeho putování.

PISTOLNÍKA HLEDEJTE JEDINĚ U AUDIOTÉKY

Vítejte v Mořičvílu!

Denny Newman

Vydal: Wolf Publishing, 2005. ISBN 80-239-5418-0. 238 stran.

Mořičvíl je zdatným konkurentem Ankh-Morporku. Rozhodně je destinací, kam byste měli zamířit, pokud si myslíte, že už vás toto město nemá čím překvapit. Mořičvíl je totiž stejně živým a svým způsobem originálním místem, kam se vydat na dovolenou.

​

Český autor píšící pod pseudonymem Denny Newman se sice nemůže rovnat mistrovi svého žánru, Terrymu Pratchettovi, ani počtem knih ani jejich tloušťkou, zato mu však zdatně sekunduje délkou a četností poznámek pod čarou.

​

Příběh Mořičvílu je poměrně prostý, ale kvůli velkému množství postav, které jej dokreslují, se občas stává lehce nepřehledným. Pro mě nejzábavnější postavou je hejkal Cyril (na obálce), v závěsu za ním upíří rodinka Stokerových, jejichž mladší člen, hrabě Samuel, začne po kousnutí dívky pociťovat jistou krizi identitity, a jeho strýc, který je vynálezcem v pravém slova smyslu (myslím tom Pratchettovském).

V knize Mořičvíl najdete mnoho "středověkých" parodií na věci, které jsou dnes běžné. Nejvýraznější z nich je sofistikovaná soustava pro posílání emailů, tedy schránek se vzkazy, které jsou opatřeny emailovými štítky s adresou. Vodní kanál si nezavdá s vynálezy Zatraceného hlupce Johnsona a monitor tvořený včelí pláství, kde spřátelený roj vystrkuje buď hlavičky nebo zadečky, se stává výdobytkem moderní techniky.

​

Hlavním problémem je ale železnice a nedostatek hliníku a také se jen tak mimochodem začaly ztrácet děti významných představitelů města. Jak to spolu souvisí, na to musí příjít tajný agent Blond, James Blond, kterému občas záhadně vykoukne vlas poněkud odlišné barvy. A potom je tu ještě velká spousta dalších barvitých figurek, jejichž příběhy přímo vybízejí k objevení.

​

Mořičvíl jsem poprvé četla před mnoha lety, kdy mi připadal naprosto úchvatný. Dnes, s odstupem času a několika set přečtených knih, vidím více slabších míst, přesto však můžu knihu doporučit, a to nejen fanouškům Terryho Pratchetta, se kterým bohužel nelze tento styl nesrovnávat.

​

Mořičvíl má dvě pokračování: Pískožrouti (2010) a Otevřte sa, mraky (2012).

Jak slaná je Sůl moře?

Ke knize Sůl moře jsem se dostala vlastně náhodou, a to díky festivalu YA literatury Humbook, na který byla pozvána autorka, Ruta Sepetys. I kdyby se mi kniha nezamlouvala, podepsané kousky zbožňuji.

​

Sůl moře se mi ale zamlouvala. Patří do žánru pro mladší dospělé čtenáře, proto nelze očekávat žádný přehnaný drasťák, ale i tak se rozhodně jedná o silný příběh. Vypravěči jsou hned čtyři: Joanna, Florian, Emilia a Albert. Každý z nich popisuje příběh ze svého pohledu, skrývá svá tajemství a chce z nastalé situace vyváznout se zdravou kůží. Ne každému se to však poštěstí.

​

Píše se rok 1945, přesněji leden, a Rusové začínají útočit na německá území. Je nařízena evakuace východního Pruska. Desítky, možná stovky tisíc lidí se snaží dostat do bezpečí německého vnitrozemí, ale je potřeba se kus cesty plavit po moři. A právě k tomu má posloužit loď Wilhelm Gustloff, původně výletní plavidlo pro nějakých patnáct set osob.

​

Němci však nalodí více než deset tisíc lidí, a i tak jich v přístavu pořád spousta zbývá. Joanna, Florian i Emilia se v pořádku nalodí a na místě se setkávají s Albertem, mladíkem plně oddaným Říši a Führerovi. Sledovat jeho zápal pro německou otázku bylo vskutku osvěžující, i když ani jeho tajemství z něj nedělá dokonalého Němce.

​

Zkáza Wilhelma Gustloffa dnes již není tajemstvím, ale dlouho se dařilo tuto katastrofu tajit. Jak jinak si lze vysvětlit, že každý zná Titanik, ale o tomto případu se ví tak málo, ačkoli zemřelo víc než šestkrát tolik lidí? Vlastně jsem ráda, že Ruta Sepetys pro své čtenáře tento příběh oživila a přivedla ho mladé generaci.

​

Jednotlivé kapitoly, které jsou jakoby deníkovými zápisy jednotlivých postav, jsou velmi krátké, často i méně než dvě strany. Právě kvůli tomuto stylu bylo pro mě velmi obtížné se do knihy začíst. Časté střídání považuji za příliš rušivé. Postavy jsou však vykresleny věrně.

​

Spousta čtenářů Soli moře uvádí, že konec probrečela. Já už jsem asi tuplovaný cynik. Nejen, že neukápla ani slza, klidně bych jich nechala umřít víc. Bylo mi však vysvětleno, že je to kniha pro mládež, takže na konci musí být aspoň trochu naděje. Úplný závěr však považuji za zmatený a poslední kapitolu, odehrávající se snad v 60. letech, bych tam už nedávala.

​

Kdo nebyl na Humbooku, o hodně přišel. Tuhle knihu si prostě musíte přečíst už kvůli samotné autorce. Je to žena natolik energická a sugestivní, že jsem si v knihovně okamžitě vypůjčila její předchozí dílo, V šedých tónech.

Kinobraní aneb do kina na filmy podle knih

Tento článek by se klidně mohl jmenovat Kinovíkend #2, kdybych ovšem nenavštívila kino uprostřed týdne. Ve středu jsem zavítala na Dívku ve vlaku a ve čtvrtek na Inferno, oba filmy podle knižních zpracování, které jsem nečetla, nýbrž slyšela jako audioknihy.

Dívka ve vlaku

Knihu Dívka ve vlaku jsem protrpěla (což víte, pokud jste četli mou recenzi), ale stále jsem se neubránila pocitu, že ve filmovém zpracování by se dalo mnohé vylepšit. Navíc se hlavní úlohy Rachel zhostila má oblíbená herečka, Emily Blunt. Film jsem zkrátka chtěla vidět, i když jsem neměla vysoká očekávání.

Líbilo se mi na něm, že byl až na pár drobných detailů velmi věrně zpracován. Místo na předměstí Londýna se odehrává poblíž New Yorku a arabský psychoterapeut z nějakého důvodu mluví španělsky, závěr je mírně zjednodušený, ale jinak v podstatě odpovídá knižní předloze. Žádné přehnané režisérsko-scénáristické fabulace, zkrátka velmi dobré převedení knihy do filmu.

A to je zároveň i problém. Film mě při znalosti předlohy ničím nepřekvapil (jen španělstinou a New Yorkem), očekávání zajímavého nápadu zůstalo nenaplněno. Filmová Dívka ve vlaku zkrátka nenadchne a snad ani neurazí a na rozdíl od knihy mi postavy alespoň nelezly na nervy.

Za světlý bod považuji Luka Evanse v roli Scotta, protože se na něj moc hezky dívá ;-)

Inferno

Inferno jsem prožila ve čtvrtek. Audiokniha se mi při zpětném ohledu vlastně líbila, i když s ní nemám spojené úplně příjemné vzpomínky (z větší části probdělá noc v hostelu s chrápajícím spolubydlícím). Toma Hankse mám na rozdíl od našeho učitele angličtiny celkem ráda, takže nebyl důvod na film nejít.

Ačkoli jsem si samotný děj detailně nepamatovala (audioknihu jsem slyšela téměř před dvěma lety), bohužel musím zkonstatovat, že pro mě nejvýznamnější momenty knihy ve filmu chybí. Velmi věrně jsou zpracovány některé scény jako třeba útěk podkrovím Palazzo Vecchio, zato však postava Sienny dostala jakousi trpkou příchuť a samotný závěr je absolutně zbaven vešekerého poselství knižní předlohy. Ve filmu totiž ta bomba nevybuchne.

Film mě celkem bavil a na rozdíl od Dívky ve vlaku jsem se nedívala na hodinky s myšlenkou: "Cože? To jsme teprve v půlce?!" Znalci knižní předlohy si však budou pravděpodobně stejně jako já připadat ošizení.

Tentokrát si netroufám určit vítěze tohoto filmového klání. Zatímco v minulém případě (Sirotčinec sl. Peregrinové vs. Dítě Bridget Jonesové) byl vítěz jasný, teď váhám. Oba filmy mají něco do sebe, ale ani jeden mě výrazně nenadchnul. Takže plichta.

Humbuk na Humbooku #3

Samostatnou kapitolou na festivalu young adult literatury Humbook, který se konal v sobotu 15. října 2016, pro mě byly hrátky s Instagramem a potažmo Instagrafem. U vstupu do prostoru se nacházela taková chytrá mašinka, která umí tisknout fotky z Instagramu, pokud mají u sebe dva předem dané hashtagy. V tomto případě se jednalo o #humbook a #humbookfest.

Už cestou na Humbook jsem vyfotila pár záběrů, které potom nebylo obtížné spojit do jedné koláže pomocí Layoutu. Přidala jsem k nim první fotku Ruty Sepetys a hurá na Instagram.

Když jsem viděla vytištěnou fotku na nástěnce, okamžitě mě napadla ona známá taškařice s názvem "fotíme se, jak se fotíme". A tak jsem vyfotila fotku a znovu ji poslala do Instagrafu.

Tuto sekvenci jsem několikrát zopakovala a tak nějak čekala, že mi lidi, kteří tuto mašinku obsluhovali, řeknou, že už na mě kašlou. Ale buď byli ochotní se mnou tuto hru hrát, nebo tisk probíhal více méně automatizovaně.

Po čtyřech itineracích se moje fotka fotky fotky objevila ve zlatém rámečku. Co to znamená? Vyhrála jsem knihu! Tou dobou už jsem se ale radovala podruhé, protože v mezičase jsem se stala šťastnou náhodnou výherkyní s fotografií mých kolegyní! Na výběr bylo v krabici mnoho YA titulů, já jsem však dvakrát sáhla po tomtéž: novinkové Illuminae ve zkušební verzi pro recenzenty. Má někdo zájem? Přemýšlím, že vyhlásím soutěž.

První fotku s Rutou ale už nevlastním. Darovala jsem ji autorce a popsala celou anabázi, kterou jsem s její fotkou podnikla. A Ruta Sepetys mi opět vyrazila dech: podala mi fixu a požádala o podpis!

Humbuk na Humbooku #2

Ruta Sepetys je žena energická a charismatická, a kdybych už Sůl moře neměla přečtenou, určitě by mě navnadila. Mluvila o katastrofě, která je ústředním motivem její poslední knihy, havárii lodi Wilhelm Gustloff, jako o největším námořním průšvihu, o kterém se téměř neví. Každý zná Titanik, ale na Gustloffovi zemřelo více než šest krát tolik lidí (Titanik 1 500, Gustloff 9 300) a další dvě lodi následovaly (Goya 6 700, General von Steuben až 4 tisíce obětí).

Následná fronta k podpisu nebyla dobře organizovaná. Vlastně nebyla vůbec organizovaná, protože se na pódium přistupovalo zleva i zprava. Později pořadatelé vyhlásili, že vzhledem k dalšímu programu bude Ruta pokračovat v podepisování na schodišti. Velká skupina se střelhbitě přesunula nahoru, k východu, já však zůstala stát na schodech a dobře jsem udělala, protože autorka nepodepisovala až nahoře, nýbrž na podestě pravého křídla schodiště. A tak jsem stála asi desátá ve frontě. 

Ruta byla celou dobu usměvavá, vstřícná a upovídaná, psala čtenářům do knih věnování a svou energií, kterou stále oplývala i po více než hodině podepisování, mě zkrátka dostala. Do hlavního sálu jsem se dostala právě ve chvíli, kdy vyvolávali drakopána Christophera Paoliniho.

Víte co? Je hezčí, než jsem čekala, a fialová košile mu nesmírně sekla. Dlouho jsem se ale nezdržela. Sál byl jednak dost plný a jednak tam bylo nedýchatelno. Opravdu obdivuji všechny fanoušky, kteří tam dokázali přečkat celou besedu. Já jsem chodila jen občas nakukovat a vždycky, když mi došel dech, se pokorně vrátila do Chill out zóny za kolegyněmi z Fresh Books, a v mezičase se věnovala své oblíbené kratochvíli s Instagrafem (ale to si asi nechám na další příspěvek).

Situace s neorganizovanou frontou na podpisy se opakovala, takže jsem počkala do chvíle, kdy byl opět vyhlášen přesun na schodiště. Tentokrát jsem ale stála podstatně níž, viděla jsem tedy do sálu. A chvílemi byla dost naštvaná. Nejdříve pořadatelé přesunuli levou frontu doprava, takže se stála jen jedna (hurá), později vyhláslili, že kdo nestojí na okraji pódia, nechť se přesune na schody. Plán byl jednoduchý: podepsat knihy zbývajícím zhruba patnácti fanouškům a přemístit Christophera na podestu schodiště. V praxi ale konec fronty nikdo nehlídal, takže se z patnácti fanoušků stalo spíš třicet, navíc každý druhý potřeboval fotku a jen málokomu stačil podpis jen v jedné knize. I přes veškerou snahu o minimalizaci následků dlouhých front jsem čekala na dračí podpis skoro hodinu.

Nemám nejmenší tušení, co se dělo dál a ne, nestihla jsem ani druhé kolo "Jak se vaří kniha", najednou jako by zazněl gong a všichni začali hromadně balit. Takže jsem taky sbalila své dvě podepsané knihy, jednu nově zakoupenou a dvě vyhrané, a spolu s kolegyněmi zamířila k metru.

Příštího ročníku se určitě zúčastním (pokud mi do toho něco nepřijde, třeba smrt). I kdybych se do té doby nestala slavnou blogerkou, opinion makerem nebo třeba ředitelkou zeměkoule, budu zcela jistě přemýšlet o VIP vstupence. Uvítám však větší  a vzdušnější prostory, pokud možno ne pod zemí, aby když už není wi-fi, byl aspoň signál (bez něj jsem musela chodit instagramovat ven). Tu svačinu si klidně přinesu.