Sága o zaklínači: Krev elfů

Andrzej Sapkowski

Čte: Martin Finger

Vydal: Tympanum, 2015. Délka: 11 hodin 48 minut.

Režie: Alexandra Bauerová

​

Zaklínač je jedním z těch příběhů, které by ve světě evropské fantastiky měl znát každý. Doplnit tuto mezeru ve svém literárním obzoru jsem se rozhodla audioknihou, která na mě už dlouho pomrkávala z katalogu Audiotéky.

​Zaklínače Geralta z Rivie nejspíš není třeba představovat, stal se obecně známou postavou také díky počítačové hře – ano, je to takový ten vysoký nerudný chlápek s bílými vlasy a plazíma očima. Děj knihy Krev elfů však začíná scénou v hostinci, kde se obyvatelé světa rozličných ras dohadují o tom, jestli je pravda, že je Geralt po smrti. Ačkoli se jedná o poměrně nudnou záležitost, seznamuje čtenáře či posluchače, který nečetl předchozí povídkové knihy, s koloritem tohoto světa.

​

Příběh samotný má hodně proměnlivou tendenci. Scény s Geraltem a Ciri jsou velmi zajímavé a zábavné. Ve zbývajících, kterých je asi polovina knihy, probíhají jednání a intriky ostatních postav. Zde sem se ztrácela a tolik mě nebavily. Pokud bych měla hodnotit sérii jen podle tohoto jediného dílu, byla bych na rozpacích, zda se pouštět do dalších pokračování. Jedna věc se ale Andrzeji Sapkowskému upřít nedá – svět má perfektně promyšlený do nejmenších detailů včetně politické situace, historie a mluvy (ano, narážím na dialekt trpaslíků).

​

Vybrat si audioknižní zpracování je i není výhoda. V audioknize totiž nelze tak snadno zrychlovat v méně zajímavých scénách. Ty v knize pročítám rychločtením, abych přišla o co nejméně informací, které by mohly být, a pravděpodobně budou, potřebné v dalších dílech. V tomto zpracování je však zrychlovací funkce Audiotéky užitečná při mnohých jiných situacích. Mé poněkud rychlé nátuře totiž pomalý přednes Martina Fingera příliš nevyhovuje.

​

Jeho barva hlasu a styl přednesu se k příběhu Geralta z Rivie hodí, rozvážnost, se kterou vypráví, však zejména v intrikánských scénách děj velmi zpomaluje. Nerozumím, proč je jméno hlavní postavy vyslovováno jako "z RiviJÉ", když čeština dává důraz na první slabiku, v tomto případě na předložku. Jinak ale oceňuji čistotu projevu absenci chyb ve výslovnosti, trpasličí nářečí je ztvárněno brilantně.

​

Hudebních předělů je málo, jsou krátké, a to je dobře, protože jsou, upřímně, strašné. Tvoří je hudební trylky, které jsou natolik zkresené, že ani nedokážu poznat, jestli se na začátku jednalo o akustické nástroje nebo syntezátor. Vím, že obvykle vyčítám přílišnou délku, ale já tam ty znělky chci! Jinak ale práci režisérky nemůžu nic vytknout. Zvuková stopa je vyvážená, hlasitost nekolísá, přeřeky ani jiné než zmíněné problémy jsem neodhalila.

​

Obálka tohoto dílu by mě nezaujala, kdybych neviděla návrhy dalších dílů. Nyní začínám litovat, že mám audioknihu z digitální distribuce, protože vystavit si celou sérii vedle sebe by stálo za to.

​

Audiokniha Krev elfů nepatří ani zdaleka k tomu nejlepšímu, co jsem slyšela, ale téměř jistě se pustím do jejích pokračování. Jednak proto, že i přes nudné scény mě osudy Geralta a Ciri vážně zajímají, a jednak proto, že jsem si další díly v návalu nadšení a akce 1+1 zdarma už koupila. Pokud máte rádi spletité příběhy rozměrů ne nepodobných Hře o trůny a Zaklínače náhodou neznáte, je audiokniha dobrou volbou.

​

M-Z knižní tag

Moje oblíbené místo na čtení

Pláž. Ne, že bych to zažívala příliš často, ale jen málo co je tak úžasné, jako svalit se obalená solí z moře na deku, zapíchnout špičky nohou do horkého písku a začíst se do nějakého dobrodružství. Druhým nejoblíbenějším a rozhodně nejfrekventovanějším místem je postel.

Nejlepší druhý díl v sérii?

Kdybych mohla říct třetí, byla by to Cress z Měsíčních kronik, ale druhý díl, Scarlet, mě nebavila víc než první Cinder. Nedávno jsem dočela Kritika od Petera Maye, který je řádově o několik tříd výš než jeho první díl, Výjimeční lidé. Neznám ale celou sérii Akt Enzo.

O kterého knižního hrdinu jsem se nejvíc bála?

Asi o Lirael. Dívka, která ani není Abhorsenkou (nebo o tom zatím neví), se musí prodírat smrtí bez pomoci zvonců, jen s píšťalkami.

Právě čtu

Viz sloupec vpravo.

Q&A na tělo: Nikdy bych nikomu nepůjčila...

Manžela, spodní prádlo, řasenku a zubní kartáček. Ani manželovi (i když vlastně půjčovat manželovi manžela občas musím). Co se knih týče, záleží na lidech. Třeba manželovi čtivo půjčím bez problémů, ale rodinné kruhy nesmí opustit kusy podepsané, zejména mé osobě věnované.

Retelling, který originálně překroutil původní příběh

V mém případě zcela zbytečná otázka, na první příčce se drží a asi dlouho nepustí Měsíční kroniky. Četla jsem několik dalších pokusů (Dvůr trnů, Stínovou královnu) a na pár dalších se chystám, ale věřím, že Marissu dlouho nikdo nepřekoná. Snad jen ona sama - těším se na Heartless.

Spánek jde stranou, když čtu...

Tohle je jedna z věcí, které neumím a neuměla jsem ani za dob studií. Když se mi chce spát, čtení jde stranou, a je jedno, jestli jde o beletrii nebo naučnou literatutu (nejlépe uspává Psychologie dítěte od Piageta). Zatím poslední pokud o podobnou akci jsem zažila při druhém čtení Cress, ale i tak jsem ji v určitou chvíli prostě musela zavřít.

Tři nejoblíbenější knihy

Jenom tři? Musím nakouknout do své poličky favorites na Goodreads. Vybírám Magic Banquet, který mě inspiroval při pojmenování tohoto blogu, Cinder a Sabriel. Básním tu o nich pořád, tak je nemůžu nezmínit tady.

Ukaž knihovnu

Kterou z nich? Máme čtyři a ještě pár komínů knih u postele

Vytáhni 13. knihu zleva z 1. police odspodu

Je tam Clariel od Gartha Nixe

WC knihy, aneb co čtu na záchodě

Na záchodě čtu časopisy, které nečtu jindy. Ne, fakt nečtu časopisy, ani když mi je v Zootu dávají k nákupu, takže pokud se nějaký z nich dostane tam, kam i král chodí sám, je to pro něj vlastně dobrá zpráva. Momentálně se tam nachází hromádka více než rok starých Pevností.

Young adult kniha, kterou by měli číst všichni bez ohledu na věk

Sůl moře od Ruty Sepetys. Titanik zná každý, ale kdo může říct něco bližšího o havárii Wilhelma Gustloffa?

Ze které knihy by měli udělat film?

Většinu knih filmové zpracování poškodí. Výjimek je jen pár, jako třeba Inkoustové srdce nebo Atlas mraků. Nejsem si jistá, jestli bych chtěla vidět Kostičas na plátně, zároveň nechci, aby byla jedna z mých nejoblíbenějších knih veřejně propírána. Chci si z ní nechat něco pro sebe. Upřímně, když se Samantha při své návštěvě Prahy zmínila o tom, že si v roli Jaxona Halla představuje Benedicta Cumberbatche, zděsila jsem se. V mé představě Jax vypadá spíš jako Tim Curry za mlada, ale s knírem a bradkou, jak ho zachycují pozdější fotografie. Takže moje odpověď tedy zní: nechci, aby se podle knih, které mám ráda, dělaly filmy. Dělejte je z těch, které bych si jinak nepřečetla.

A-L knižní tag

Tento týden zveřejnila jedna z mála knižních blogerek, které sleduji, Olga Nofreeusernames, příspěvek, ve kterém po vzoru A-Z bookish survey tag zahraničních blogerů, uvádí detaily ze svého čtecího života. Rozhodla jsem se přijmout její výzvu a vytvořit vlastní verzi.

Autor, od kterého jsem četla nejvíce knih

V dětství určitě Enid Blytonová, v pozdějším věku pravděpodobně Terry Pratchett a Ken Akamatsu. Ano, japonské komiksy o desetiletém čaroději vyučujícím na dívčí střední škole jsou rozhodně něčím, co mi nesmělo chybět.

Bookoholikovo pravidlo číslo 1

Lékem na příliš mnoho knih je ještě více knih.

Citát z knihy, který bych si zarámovala

Volí si stezku chodec, nebo stezka chodce? Abhorsenská trilogie ve čtyřech dílech od australského autora Gartha Nixe patří k tomu nejlepšímu, co jsem v době dospívání četla.

Důležitá kniha mého dětství

Atlas lidského těla. Věděla jsem všechno, dokonce i co je chámovod.

E-kniha, papírová kniha nebo audiokniha?

V mém případě všechny tři, zejména po tom, co jsem přiznala vlastnictví iPadu své drahé polovičce. Už nemusím číst další veledílo na miniaturní obrazovce mobilu.

Fiktivní postava, se kterou bych pravděpodobně chodila na střední

Občas mám pocit, že spousta mých spolužáků byla fiktivních. Asi bych chtěla sedět v lavici s Gwendolyn z Rudé jako rubín, byla bych její kamarádkou, která jí vyhledává informace na internetu (i když ve filmu byla černoška).

Gejzíry emocí ve mně vyvolala kniha...

Vidořád od Samanthy Shannon. Zejména v závěrečné části jsem si říkala: "Už bude konec!" napětí polevilo a autorka ho dokázala znovu gradovat. A pak to celé ještě párkrát zopakovala. Uf! Druhou takovou knihou byl Dvůr trnů a růží. Tam se ale spíš než o pozitivní emoce jednalo o pocit, jestli to ta ženská fakt myslí vážně. Chvílemi jsem se chechtala a chvílemi mlátila iPadem do peřin z toho, jak moc to bylo blbé.

Hahaha, u téhle knížky jsem se smála nonstop!

Měsíc nad Soho. Možná ne nonstop, ale fascinuje mě britský humor a nadhled, kterým konstábl Peter Grant komentuje nastalé situace. Zajímavým jevem potom byl poslech audioknihy prvního dílu, Řek Londýna, kdy mi docházelo, že už tehdy si autor připravoval cestičku k pokračování. Při prvním čtení to mnohdy tolik nevyniklo.

Chci, aby vyšlo v češtině

Přeji si, aby vycházelo víc mangy, ale v Čechách, na rozdíl od sousedního Německa, pro ni není dostatečný odbyt. Dále bych si přála, aby mohly vyjít další díly Havraního bratrstva, které Argo nevydá kvůli pirátům, a také pokračování Nepolepšitelných dětí ze sídla Ashton, které pravděpodobně také nikdy nevyjdou kvůli nízkým prodejům předchozích dílů.

I když nemám čas číst, vždy si najdu chvilku na knihy od...

Marissy Meyer. Tečka, víc netřeba dodávat.

Jedna kniha, kterou bych si vzala, kdybych uvízla na Měsící

Legendy: Prokleté knihovny - mám ji doma už dost dlouho a stále jsem se neodhodlala něco takto objemného začít číst. Na Měsíci by mi asi nic jiného nezbylo.

Kniha, kterou asi nikdy nedočtu

Gabra a Málinka. Dostala jsem ji jako dítě od babičky, protože to byl hit jejího dětství. Už tehy jsem to nedávala a nemám v úmyslu v tom pokračovat nebo tím děsit vlastní potomstvo.

Lituji, že jsem jako malá nečetla...

Harryho Pottera. Pamatuji si na jeho první setkání s ním. Byla jsem asi tak v sedmé třídě a četla ho dívka z osmičky. Když jsem se o něj pokoušela o pár let později, nebavil mě. Některé věci mě dokonce štvaly (Vrba mlátička). Mám teď ilustrované vydání a doufám, že tuto kletbu jednou zlomím (proto není v předchozí kategorii). Zatím jsem se ale stále nepokusila.

Cress – Mesíční kroniky #3

Vydal: Egmont, 2014. ISBN: 978-80-252-2952-1.

Cress (celým jménem Crescent, půlměsíc) je příběh Rapunzel/Lociky dotažený ad absurdum. Děvče sedí zavřené v satelitu kroužícím někde vysoko nad Zemí, sleduje, co se děje, a plní příkazy zlé královny. Zejména co se hackování týče (taková ta věc s počítačem, nikoli s háčkem a přízí). Cress se narodila bez kouzelných schopností, jak se na Měsíčňany patří, takže měla zemřít. Kdosi však pro ni vymyslel jiný osud.

​

Cress je ve svých 16 letech úžasně naivní děvčátko, přitom však neuvěřitelně zkušené, co se počítačů týče. V knize však není příliš zdůrazněno, kdo ji tomuto řemeslu naučil a že by k němu přišla sama jen z jedné přenosné obrazovky se mi příliš nezdá. Snad kniha Hvězdy nad hlavou přinese o jejím dětství více informací.

​

Komickým prvkem knihy je opět Carswell Thorne. Pardon, kapitán Carswell Thorne. Jeho smůla je v tomto díle hned trojí: Cress ho má prolustrovaného, má jistou nehodu se satelitem a musí se plahočit skrz Saharu slepý.  Všechno však zvládá s nadhledem sobě vlastním.

​

Druhý komický prvek zajišťuje Iko, toho času osobnostní čip umístěný ve vesmírné lodi. Androidí tělo, které jí kapitán sežene, však zaručuje notnou dávku zábavy. Dají se v něm totiž měnit barvy duhovky.

​

Pouštní pasáž je trochu pomalejší, ale tuším, že jejím záměrem bylo vyvolat pocit marnosti u Cindeřiny skupiny a zdlouhavost pohybu mezi písečnými dunami v případě slepého Carswella a jeho doprovodu.

​

V tomto díle je též představena hlavní představitelka knihy, která sérii uzavírá – Winter. Cress jsem jednak četla podruhé a jednak se znalostí novely Nejkrásnější, mnoho věcí odehrávajících se na Měsíci mi tedy dávalo smysl. Pamatuju si ale pocit rozčarování z toho, jak málo toho o Winter autorka sděluje, který jsem zažívala při první četbě.

​

Závěr knihy je ve znamení únosu, který je sice dramatický, ale rozloučení s Cinder a její posádkou děj opět mírně zpomaluje. Tuším však, že jde o výdech před velkou akcí, která bude následovat.

​

Opět uděluji plné hodnocení  (v procentech by to bylo 95) a rovnou se pouštím do čtvrtého dílu.

The Pale Dreamer

Samantha Shannon

​

Vydal: Bloomsbury Paperbacks, 2016. eISBN: 978-1-4088-8417-1.

​Kostičas #0,5

​

Krátká novela ze světa Kostičasu popisuje začátky Paige Mahoneyové u Sedmi ciferníků. Šestnáctiletá Paige je u Jaxona tři měsíce a zatím mu obstarává jen běžné papíry. Dostane však první velký úkol – společně s Nickem vypátrat jednoho silného poltergesta, kterého potom Jaxon, Bílý vazač, spoutá. V ulicích je však nutné používat přezdívky a Paige zatím žádnou nemá. Také o tom, jak ke jménu Bledý snílek přišla, pojednává novela The Pale Dreamer.

​

Bylo rozhodně zajímavé dozvědět se více o Paigině minulosti, ale pro pochopení událostí v Kostičasu ani Vidořádu není čtení této novely nezbytné. Ba naopak, neobsahuje v podstatě žádná vysvětlení fungování tamního světa a společnosti, proto čtení před Kostičasem jednoznačně nedoporučuji. Naopak považuji za vhodné zachovávat pořadí, ve kterém byly knihy vydány, tedy číst Bledého snílka až po Vidořádu. Výskyt postav jako Ognena Maria (Marie Ogněna) nebo Hector se tak stává samozřejmým i bez vysvětlování.

Pro mě bylo čtení Bledého snílka zajímavé právě tím, že necelý měsíc starou knihu jsem zvládla v angličtině. Musela jsem se tak poprat s pojmy jako mollisher a Mime-lord. Znovu tak můžu ocenit práci a důvtipnost české překladatelky Lenky Kapsové, a to i přes osobní antipatie k výrazu kočena.

​

Jsem zvědavá, jestli kniha vyjde i česky. Rozhodně by byla cenným přírůstkem v mé Kostičasové sbírce, i když ne jejím nejsilnějším dílem.

Nastavení mysli – audiokniha

 Carol Dwecková

​

Čte: Barbora Nesvadbová

Vydal: Jan Melvil Publishing, 2016. Délka: 11 hodin 17 minut

​

​

Nastavení mysli je druhá kniha vydavatelstvi Jan Melvil, která se mi dostala do ucha. Zatímco ta první v mém hodnocení nedopadla nejlépe, tuto se nebudu stydět doporučit. Asi ne komukoli, ale věřím, že posluchače si najde.

​

Kniha je rozdělena do osmi kapitol z nichž první tři vysvětlují, o čem nastavení mysli je, další tři uvádějí příběhy z praxe, předposlední radí rodičům a učitelům, jak ovlivnit nastavení mysli dětí a závěrečná shrnuje a motivuje k vlastní změně.

Problémy této knihy jsou v zásadě dva: je americky ukecaná, takže základní myšlenku lze shrnout v pár větách, a některé kapitoly (zejména ta o sportu) ve mě vyvolávaly pocity frustrace – jako bych mohla za to, že nevynikám, jako by nastavení mysli bylo to jediné, co váš (sportovní) výkon ovlivňuje. Audio zpracování přináší třetí problém: hlas.

​

Audioknihu načetla Barbora Nesvadbová, herečka Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Prvotní záměna se spisovatelkou Barbarou Nesvadbovou, u které jsem si mohla myslet, že není herečka a že ji vydavatel vybral hlavně kvůli známému jménu, se tak ukázala jako mylná. Hlas Barbory je zvučný a ostrý, avšak málo libozvučný. Vím, že nemám ostatním radit, jak mají dělat svou práci, ale zpočátku mi znělo v hlavě jiné jméno: Tereza Bebarová. Fakt bych si přála, aby tuto knihu četla ona.

​

Na Barboru Nesvadbovou jsem si však zvykla. Možná to bylo i tím, že se v průběhu čtení více přizpůspobovala vypravěčské roli, a snad se i trochu zlepšilo příliš urputné kladení důrazů. Nastavení mysli jsem tedy doposlouchala a ke konci si musela přiznat, že mě vlastně bavilo. Dalo by se tedy říct, že se mi více líbila druhá polovina knihy – kapitoly o byznysu a rodičovství bych dokonce označila za přínosné.

​

Nastavení mysli je dvojí: fixní a růstové. Zatímco majitel fixního potřebuje neustále potvrzovat svou schopnost, aby se cítil úspěšný, lidé s růstovým nastavením se více soustředí na zlepšování. Dělání chyb je tedy nesráží na kolena, ale naopak posiluje, učí se z nich.

Kniha je postavena tak, že čtenář či posluchač nejdříve dostane informace o tom, jak se různá nastavení projevují v praxi, a teprve potom, jak je může ovlivnit, a to nejen u sebe, ale i u dětí, které vychovává. Umím si představit, že by tento postup byl opačný, protože jsem se v mnoha případech z reálného života poznávala, ale cítila se frustrovaná. Nevěděla jsem totiž, co s tím mám dělat, případně co udělali moji rodiče špatně. Nebylo na koho se obrátit nebo komu dávat vinu, v závisloti na aktuálním nastavení mysli.

​

Ačkoli je tedy tato kniha poněkud rozporuplná, věřím, že si své čtenáře či posluchače najde, protože jestli jsem růstové nastavení pochopila správně, je to něco, co by si na světě mělo pořídit daleko více lidí. Konzumace v tištěné formě může být přínosná tím, že méně zajímavé pasáže lze snáze přeskakovat a k důležitým se vracet. Audioknihu je zase možné poslouchat při různých činnostech (žehlení se stává přínosným i pro mozek), před jejím nákupem ale doporučuji poslech ukázky, hlas Barbory Nesvadbové nemusí být pro každého příjemný.

​

Děkuji Audiolibrixu, že mi umožnil se s touto knihou seznámit.