Ruta Sepetys je žena energická a charismatická, a kdybych už Sůl moře neměla přečtenou, určitě by mě navnadila. Mluvila o katastrofě, která je ústředním motivem její poslední knihy, havárii lodi Wilhelm Gustloff, jako o největším námořním průšvihu, o kterém se téměř neví. Každý zná Titanik, ale na Gustloffovi zemřelo více než šest krát tolik lidí (Titanik 1 500, Gustloff 9 300) a další dvě lodi následovaly (Goya 6 700, General von Steuben až 4 tisíce obětí).
Následná fronta k podpisu nebyla dobře organizovaná. Vlastně nebyla vůbec organizovaná, protože se na pódium přistupovalo zleva i zprava. Později pořadatelé vyhlásili, že vzhledem k dalšímu programu bude Ruta pokračovat v podepisování na schodišti. Velká skupina se střelhbitě přesunula nahoru, k východu, já však zůstala stát na schodech a dobře jsem udělala, protože autorka nepodepisovala až nahoře, nýbrž na podestě pravého křídla schodiště. A tak jsem stála asi desátá ve frontě.
Ruta byla celou dobu usměvavá, vstřícná a upovídaná, psala čtenářům do knih věnování a svou energií, kterou stále oplývala i po více než hodině podepisování, mě zkrátka dostala. Do hlavního sálu jsem se dostala právě ve chvíli, kdy vyvolávali drakopána Christophera Paoliniho.
Víte co? Je hezčí, než jsem čekala, a fialová košile mu nesmírně sekla. Dlouho jsem se ale nezdržela. Sál byl jednak dost plný a jednak tam bylo nedýchatelno. Opravdu obdivuji všechny fanoušky, kteří tam dokázali přečkat celou besedu. Já jsem chodila jen občas nakukovat a vždycky, když mi došel dech, se pokorně vrátila do Chill out zóny za kolegyněmi z Fresh Books, a v mezičase se věnovala své oblíbené kratochvíli s Instagrafem (ale to si asi nechám na další příspěvek).
Situace s neorganizovanou frontou na podpisy se opakovala, takže jsem počkala do chvíle, kdy byl opět vyhlášen přesun na schodiště. Tentokrát jsem ale stála podstatně níž, viděla jsem tedy do sálu. A chvílemi byla dost naštvaná. Nejdříve pořadatelé přesunuli levou frontu doprava, takže se stála jen jedna (hurá), později vyhláslili, že kdo nestojí na okraji pódia, nechť se přesune na schody. Plán byl jednoduchý: podepsat knihy zbývajícím zhruba patnácti fanouškům a přemístit Christophera na podestu schodiště. V praxi ale konec fronty nikdo nehlídal, takže se z patnácti fanoušků stalo spíš třicet, navíc každý druhý potřeboval fotku a jen málokomu stačil podpis jen v jedné knize. I přes veškerou snahu o minimalizaci následků dlouhých front jsem čekala na dračí podpis skoro hodinu.
Nemám nejmenší tušení, co se dělo dál a ne, nestihla jsem ani druhé kolo "Jak se vaří kniha", najednou jako by zazněl gong a všichni začali hromadně balit. Takže jsem taky sbalila své dvě podepsané knihy, jednu nově zakoupenou a dvě vyhrané, a spolu s kolegyněmi zamířila k metru.
Příštího ročníku se určitě zúčastním (pokud mi do toho něco nepřijde, třeba smrt). I kdybych se do té doby nestala slavnou blogerkou, opinion makerem nebo třeba ředitelkou zeměkoule, budu zcela jistě přemýšlet o VIP vstupence. Uvítám však větší a vzdušnější prostory, pokud možno ne pod zemí, aby když už není wi-fi, byl aspoň signál (bez něj jsem musela chodit instagramovat ven). Tu svačinu si klidně přinesu.
Žádné komentáře:
Okomentovat