Audioknižní Peregrinová

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

Ransom Riggs

Čte: Viktor Dvořák

Vydal: OneHotBook, 2016. 7 hod 16 min.

​

Ještě nikdy se mi nestalo, abych psala recenzi na (audio)knihu druhý den po jejím vydání, a to jsem se o existenci tohoto projektu dozvěděla přesně před týdnem. Dnes je 30. září 2016, audiokniha vyšla včera, ve stejný den, kdy byl uveden do kin film režiséra Tima Burtona, ze kterého pochází titulní fotografie. Nutno podotknout, že vydavatelství uvolnilo digitální verzi do předprodeje o celé dva dny dříve a že má pouhých sedm hodin. A ačkoli měla být celá kniha ke stažení až včera, měla jsem ji k dispozici celou už od začátku (tedy 27 9.). Fakt!

Příběh je vyprávěn šestnáctiletým Jacobem, který, ovlivněn vypravováním svého dědečka, je označen za obtížně zvladatelného a odeslán k psychiatrovi. Co když je ale dědečkovo poněkud ulítlé vypravování o podivných dětech pravdivé? Jacob se vydává na dobrodružné pátrání, aby našel sirotčinec slečny Peregrinové, který setrvává v časové smyčce 3. září 1940. Jde vám z časových paradoxů hlava kolem? Mně tedy ano, protože pasáž, ve které jsou časové smyčky a skoky popisovány, jsem si musela pustit dvakrát, a stejně raději nakouknu do knihy, abych si byla jistá, že je chápu.

​

Jacobovi propůjčil hlas Viktor Dvořák, pro mě neznámý na poli audioknih. Jeho projev však působí dostatečně mladě, aby byl uvěřitelný, a to i přes fakt, že je herec více než dvakrát starší než Jacob. Chvilku mi trvalo, než jsem jeho hlasu přivykla, ale byla to rychlá a nebolestivá adaptace. Viktor Dvořák má v klidných pasážích velmi dobrou výslovnost a intonaci, která ovšem občas škobrtá ve vypjatých situacích v závěru knihy. Párkrát mu proklouzlo slovo "Emminin" místo "Emmin", což mě přinutilo zkontrolovat, jak je to v knize (správně).

​

Znělky bych rozdělila na tři kategorie: zvonkohra, dýchavičné a ty ostatní. Předěly tvořené tóny zvonkohry se mi líbily nejvíce, ale snesla bych je o pár taktů kratší. Ty, které nazývám dýchavičnými, mají zejména v úvodu knihy navodit tajemnou atmosféru. Nádechy však působí až příliš uměle. "Ty ostatní" se naopak objevují až v závěru knihy a pasují dobře jak atmosférou, tak i délkou.

​

Příběh samotný vlastně nevím, jak hodnotit. Je zvláštní. Zpočátku jako by byl pro mladší čtenáře, hrůzy popisované v závěru se však mohou směle rovnat krutostem Hunger Games. A také Jacobovo závěrečné rozhodnutí by bylo snazší, kdyby byl o pár let starší. Autor si v závěru nechává zcela zjevně otevřené dveře pro další pokračování (která naštěstí pro nadšené čtenáře již existují). I přes neuzavřenost však necítím potřebu okamžitě se pustit do dalšího čtení. K němu mě nejspíš přiměje pouze případná blížící se premiéra druhého filmu.

Kraď jako umělec

10 věcí, které ti nikdo neřekl o kreativitě

​

Austin Kleon

Čte: Petr Tlustý

Vydal: Jan Melvil Publishing, [2016]. 1h 6min

​

Tuto audioknihu jsem poslouchala třikrát a snažila se na ní najít něco pozitivního. Inu, dalo to práci, ale něco by tu bylo. Kraď jako umělec je soustava drobných rad a epizodek o tom, jak efektivně pracovat, tvořit a zkrátka být kreativní. Každý si tu snad najde alespoň něco, co ho postrčí vpřed nebo aspoň přiměje uvědomit si, že možná nedělá všechno zcela správně.

Krást se nemá, říkala už maminka. V případě kreativity však platí, že prakticky vše už bylo vynalezeno, takže být kreativní vlastně spočívá v tom umět dávat stávající věci do nového kontextu. Uvědomění si tohoto tvoří hlavní přínos knihy. V papírové formě je zajímavě zpracovaná, a nebýt vyprodaná, doporučila bych ji spíš než audioverzi.

​

Audiokniha totiž notně utrpěla dvěma věcmi: vypravěčem a znělkami. Vybrat vypravěče s několikanásobnou vadou řeči zkrátka nebyl chytrý marketingový tah. Projev Petra Tlustého mi není vyloženě nesympatický, jeho hlas má příjemnou barvu, výraznější jsou ale nepříjemné sykavky, těžké L a místy nezřetelná výslovnost. Navíc je občas slyšet šustění papíru a další zvuky v pozadí.

​

K nevhodným znělkám se váže i jedna z rad zmíněných v knize: skládej hudbu, jakou bys chtěl sám poslouchat. Ujišťuji tvůrce této audioknihy, že elektronické znělky opravdu poslouchat nechci, i kdyby měly poloviční délku. Ty kytarové jsou mnohem lepší a alespoň znějí přirozeně.

​

Většina tipů uvedených v knize jsou vlastně všední a běžné. Přínos této knihy vidím v tom, že někoho napadlo je vyzdvihnout, aby pomohl ostatním uvědomit si, že něco takto všedního a běžného vlastně nedělají. Jedna z rad mě však donutila k zamyšlení. Jedná se o dva oddělené pracovní stoly – digitální a analogový. Na jednom máte počítač, skener, tiskárnu apod. a ten druhý je pouze pro papíry, tužky, nůžky a další tradiční umělecké prostředky. Autor radí koncepty vytvářet v ruce a teprve později se přesunout k počítačovému stolu.

​

V jistém smyslu tuto radu chápu, ale zároveň narážím na bariéru nepochopení digitální generace. Podle mě kreativita není sezením u počítače až tak výrazně omezována. Ano, je snadné držet klávesu "delete" a bez náhrady přijít o kus práce. Zároveň ale jako by si autor jiný způsob smýšlení tzv. Digital Natives neuvědomoval nebo zcela cíleně ignoroval.

​

Audioknihu Kraď jako umělec jsem si zcela legálně zakoupila a bohužel musím zkonstatovat, že to byly promarněné jak peníze, tak i čas. Uvědomuji si práci, kterou tvůrci audioknihy museli vynaložit, ale cena srovnatelná s desetihodinovou beletrií mi připadá neadekvátní.

Vzkaz v láhvi

Q #3

Jussi Adler-Olsen

Čte: Igor Bareš

Vydal: OndeHotBook, 2015. 15 hodin.

Vzkaz v láhvi jsem viděla dříve jako film. Jelikož mě první díl, Žena v kleci, příliš nezaujal, necítila jsem potřebu věnovat čas pokračováním. Jít na dvě hodiny do kina, když jsem navíc dostala lístek zdarma, mi připadalo adekvátní. Ale právě toto filmové zpracování mě přesvědčilo, že bych si knihu měla přečíst. A letní soutěž s OneHotBook zapříčinila, že jsem si Vzkaz v láhvi raději poslechla.

Příběh, který popsali filmaři, se však od předlohy docela dost liší. Nechci rozdíly porovnávat, o tom spíš napíšu na blogu, ale zůstanu u toho, že na základní kostře byl vystavěn analogický příběh s vynecháním některých postav.

Audioknižní Vzkaz v láhvi jsem opět zvládla za tři dny, stejně jako Ženu v kleci. Hlas Igora Bareše již ke komisaři Karlu Mørckovi a jeho asistentu Assadovi neodmyslitelně patří, a dokonce i huhlání, které jsem Igoru Barešovi vytýkala u Ženy v kleci, se výrazně omezilo. Navíc znělky mezi kapitolami jsou krátké, úderné, úžasné a každá je trochu jiná. Režisérka Jitka Škápíková má můj obdiv a dík za zvyšující se kvalitu.

Od samotného příběhu jsem se málem nedokázala odtrhnout. Probíhá vyšetřování dvou případů, z nichž jeden je poměrně banální a po malých a více méně nenápadných krůčcích jakoby mezi řečí dojde k jeho rozpletení. Hlavní děj se však točí okolo nalezené láhve se vzkazem psaným krví. Mezi jednotlivými průlomy ve vyšetřování se díváme do hlavy samotnému pachateli, o kterém se toho ani na konci příběhu vlastně moc nedozvíme. Dějová linka je dokreslována mnoha dílčími pohledy včetně osobního života vyšetřovatele Karla a jeho asistentky Rose (proč je vlastně její jméno vyslovováno anglicky jako [rous]?), respektive její sestry-dvojčete.

Příběh bych neoznačila za dechberoucí, ale je sympaticky spletitý s příjemnými dějovými zvraty a odhaleními. Mám vyloženě chuť sehnat si druhý díl (a vzápětí snad i čtvrtý), abych se toho o Rose dozvěděla více. A hned potom se vrátím k Lisbeth Sallanderové.

Skandál! A co dál? #2

Přímo na facebookové stránce Světa mezi řádky se blogerky vyjádřily k nastalé situaci hned dvěma příspěvky. V prvním z nich nám děkují za negativní reklamu, ze které mají upřímnou radost.

Já jsem si pro změnu neodpustila informovat o tomto "úspěchu" zainteresovaného Daniela Dočekala, který na Twitteru doproručil nastudovat článek TIP#368: Platí „špatná reklama, taky reklama“?, ze kterého tak nějak vyplývá, že děkovat za to, co se semlelo, až tak pozitivní vlastně není.

Během půl hodiny přibyl druhý příspěvek, ve kterém blogerka Chensie označuje vlastní dílo za bahno, které je potřeba vykydat, načež se omluvila za "nepříjemné aktivisty".

 Nemám potřebu, aby se za mě někdo omlouval. Jestli jsem považována za aktivistu, OK, proti tomu nic nenamítám, a jestli je vám pravda nepříjemná, asi byste si měli zamést před vlastním prahem (či vykydat své bahno). Pravidla nejsou od toho, aby se porušovala. Jedete-li po magistále 70 km/h, dostanete pokutu, a nemůžete se vymlouvat na to, že to přeci dělají všichni. Nedělají, protože dostanou pokutu. V případě Facebooku se pouze hřeší na tom, že sám Facebook si toto nehlídá a že lidé takové příspěvky nenahlašují.

Skandál! A co dál? #1

Navazuji na svůj předchozí příspěvek, Pravidla pozitivního trollingu. Možná vás zajímá, co bylo dál, a možná se stejně jako já pobavíte.

Zveřejnění článku ve skupině Knižní blogeři jsem nějakou dobu zvažovala, přeci jen mi to připadalo jako kopnutí do vosího hnízda, takže následná návštěva úlu hrozila žihadlem. Nakonec jsem se ale odhodlala.

Kupodivu můj příspěvek ve skupině získal docela dost pozitivních hodnocení, pouze jedno vyloženě negativní a jedno tak napůl. Věděla jsem, že dříve či později se donese i ke zmiňovaným blogerkám. Nenechaly mě na pochybách dlouho. Zareagovaly.

A víte co? Pořadateli zmíněné soutěže, kulturnímu magazínu Fantom, jsem opravdu napsala. Na jejich odpověď jsem sice čekala celý den, ale dostala ji: "Dobrý den, děkuji za upozornění. Při dalších soutěžích se budeme řídit novými pravidly. S pozdravem Fantom". 

Přímo na facebookové stránce Světa mezi řádky se blogerky vyjádřily k nastalé situaci hned dvěma příspěvky. V prvním z nich nám za negativní reklamu, ze které mají upřímnou radost.

A víte co? Pořadateli zmíněné soutěže, kulturnímu magazínu Fantom, jsem opravdu napsala. Na jejich odpověď jsem sice čekala celý den, ale dostala ji: "Dobrý den, děkuji za upozornění. Při dalších soutěžích se budeme řídit novými pravidly. S pozdravem Fantom". 

Pokračování příště...

Vidořád

Samantha Shannon

Vydal: Host, 2015. ISBN: 978-80-7491-498-0.

​

Pokračování Kostičasu navazuje přesně v okamžiku, kde první díl končí, tedy naložením uprchlíků z Prvního Šeolu do vlaku směr Londýn. Opět se tak setkáváme s Paige Mahoney, jejím vidopánem Jaxonem Hallem a dalšími členy gangu Sedm pečetí.

​

Kostičas jsem dočetla před rokem a půl a teprve plánovaný příjezd Samanthy Shannon do Prahy mě donutil se do pokračování příběhu opět začíst. Rozpomínání na zákonitosti světa, některá jména a přezdívky tak bylo místy náročné. Možná i proto mi rozjezd Vidořádu připadal docela pomalý. Rozplétání toho, co se událo, zatímco byla Paige zvaná Bledý snílek pryč, zabředávání do reality všedního života a intrik společnosti mě příliš nebavil. Po zhruba osmdesáti stranách však děj začal nabírat na obrátkách a v podstatě nepovolil až do poslední kapitoly.

​

Paige se dostává do kolotoče povinností Jaxonovy kočeny, skrývání před oficiálním i neoficiálním režimem a vlastním vztahem k Refajcům, a zejména tomu jednomu – Strážci Arcturovi. Do toho všeho jako by nikdo nechtěl poslouchat její svědectví o životě "tam venku", proto si Paige záhy uvědomuje, že musí podniknout něco opravdu velkolepého, aby byl její hlas vyslyšen.

Děj má dobře gradované tempo, a to až tak, že posledních sto stran jsem upřímně doufala, že vůbec přežiju. Ano, já, čtenářka. Autorka umí být krutá a zejména hlavní postava v průběhu celého Vidořádu schytá nejednu nakládačku. V závěrečném souboji, kde jde doslova o všechno, jsem však cítila návaly adrenalinu, jako kdybych tam stála já sama. Když už jsem myslela, že je konečně po všem, přišla druhá nálož. A ještě jedna!

​

Očekávám, že třetí díl opět více méně plynule naváže na tento a jsem zvědavá, jestli bude i nadále Paige vypravěčkou příběhu. Zároveň ale doufám, že budou lépe vychytány drobné chyby, kterých jsem si všimla i přes relativně rychlé čtení (možná jsem si je tím sama stvořila?). Vybavuji si tři zásadní momenty, které ve mně zůstaly jako otazníky:

1) Paige si zašívá úspory do polštáře. Jednou svůj zůstatek komentuje jako částku, se kterou by přežila maximálně pár týdnů. Později však došla k tomu, že si může dovolit zaplatit pouze jednu noc na ubytovně. Kam se poděly ostatní peníze? Nebo při prvním počítání nevzala v úvahu částku na bydlení?

2) Paige vleze, kam nemá, a je ulovena jakousi harpunou, která jí vytrhne ze zad kus masa. V zápětí sice dojde k další bitce, ale už si nikdo nevzpomene na Paigino první zranění a ani ona sama jej nijak nekomentuje. Zapomněla, že přišla o kus svaloviny, nebo byla moje představa nereálná?

3) Snová krajina Paige má podobu pole s rudými vlčími máky, a to v celém Kostičasu i úvodu Vidořádu. Na konci se však hovoří o poli rudých sasanek. Unikla mi proměna, nebo se objevila chyba v překladu? Může to souviset s rostlinou, která jej pro Refájce jedovatá, ale stejně si myslím, že proměna zrovna Paiginy snové krajiny by měla být výrazně zdůvodněna.

​

Moc jsem si přála dát Vidořádu perfektní hodnocení, protože závěr knihy byl opravdu úchvatný.

Kvůli zmíněným nesrovnalostem a pomalému úvodu, do kterého jsem se nemohla dlouho začíst, však zůstávám u hodnocení 85 % a netrpělivě vyhlížím pokračování (v originále vychází na jaře 2017).

Pravidla pozitivního trollingu #2

Už jsem byla rozhodnutá nechat celou věc plavat, ale obě dámy (nikoli pubertální třeštidla, jak jsem si zpočátku myslela, nýbrž ženy mého věku) ze Světa mezi řádky se opět opřely do své pseudoargumentace. Proto jsem požádala o radu a názor další dvě osoby, a to výše zmíněného známého z online marketingové firmy, Josefa Horkého, a mého bývalého vyučujícího a hlavu Studií nových médií na FF UK, Josefa Šlerku. A zatímco Josef #1 se opřel přímo do dotčené diskuze, Josef #2 šířil slávu pomocí Twitteru.

Josef Šlerka označil soutěž za "epickou loseřinu" a podělil se o můj poznatek se svým známým, Danielem Dočekalem, publicistou a odborníkem na sociální sítě. Toho celá záležitost natolik nadchla, že uveřejnil na svém blogu článek, ve kterém popisuje nejen ono porušení pravidel Facebooku a argumentační faily a fauly, kterých se blogerky dopouští, ale navíc ke zveřejňování e-mailů píše toto:

"To podstatnější a nejhorší je bod "do komentáře pod ní nám zanechte svůj e-mail", Ano, tohle může vymyslet jenom někdo kdo vůbec nemyslí. A ti co se takovéhle soutěže účastní už zjevně nemyslí vůbec. Ideální pro sběr mailů pro spam. Ale hlavně pro sociální inženýrství. A když už na to přijde, tak dost dobře možná také možný podnět pro Úřad pro ochranu osobních údajů. Prostě v Světě mezi řádky jsou poněkud mimoni."

Nevím, jestli dotčené dámy budou mít z ostudy kabát. Nejspíš ne, protože podobných soutěží je opravdu požehnaně a jen málokdo se zabývá správnou aplikací pravidel a jejich dodržováním. Nakladatelství Jota, které poskyto cenu do soutěže, se činností blogerů, se kterými spolupracuje, také příliš nezaobírá. Pokud nic jiného, twitterový svět geeků se pobavil nad větou: "komu kromě vás a vašeho ega tohle brojení za pravdu prospěje".

Pravidla pozitivního trollingu #1

Internetovým trollem je někdo, kdo se snaží záměrně vyprovokovat emotivní odezvu v diskuzi, případně dezinformovat uživatele nebo propagovat konkrétní názor (aspoň tak to píší na Wikipedii). Co když si ale někdo dovolí upozornit na nesprávnost konkrétního jednání?

Asi před měsícem mě jeden známý, který pracuje v online marketingu, upozornil, že požadovat při soutěži na Facebooku sdílení soutěžního příspěvku je proti pravidlům pořádání soutěží na této sociální síti. Jejich aktuální znění se sice docela často mění, ale zrovna tato položka v seznamu zůstává.

Nemohla jsem si tedy odpustit "kolegyně blogerky" ze Světa mezi řádky upozornit, že jejich soutěž, kterou uspořádaly s nakladatelstvím Jota o knihu Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, tomuto pravidlu odporuje. A nejen to! Dámy vyzývají, aby soutěžící do komentáře uvedli svůj e-mail, na kterém je mohou v případě výhry kontaktovat.

Už jednou jsem při jiné příležitosti vedla na Facebooku diskuzi o tom, že uvádění e-mailu je problematické z hlediska Zákona o ochraně osobních údajů, jelikož se jedná o osobní údaj, ale dostalo se mi spíše výsměchu, že se zbytečně moc obávám, protože přece najít něčí e-mailovou adresu není až tak těžké a že ji může kdokoli dohledat třeba na stránkách zaměstnavatele. Dokonce ani argument o snadné dostupnosti pro spamy nepovažuje většina uživatelů za dostatečně pádný.

První z blogerek, podepsána jako /w/, pojímá pravidlo o sdílení dosti svérázným způsobem. Uživatelé tak nemusejí využít osobní profil, ale mohou soutěž uveřejnit na jiné stránce. A dokonce pokud to udělají na své osobní Timeline, porušují pravidla Facebooku oni!

Dočkala jsem se také tradičního argumentu "dělají to všichni, tak proč bych nemohl/a já".

Pokračování příště (a to zábavnější teprve přijde ;-)

Nesmírně náročná neděle

Neděli jsem zasvětila dočítání Vidořádu. Bylo to náročné, ale podařilo se. Nyní jsem na příjezd Samanthy připravená. Lépe řečeno budu, až prozkoumám patřičnou wiki a naučím se anglické názvy postav, hierarchie a schopností.

Dočtená kniha pro mě znamená mimo nutnost dopsat recenzi také šedesátý zářez na mém letošním čtenářském kontě, které si vedu na Goodreads. Letošní Challenge jsem při tom nastavovala na 52 kousků, abych měla chuť přečíst průměrně jednu knihu týdně, žádný stres. Už na jaře jsem svůj cíl posouvala. Dvakrát. To, že šedesát knih porazím takhle brzy, jsem však nečekala.

Do této čtecí výzvy se však počítají i audioknihy a komiksy. A zatímco první zmíněné jsem schopná dokončit (rozuměj poslechnout) třeba za tři dny (naposledy Vzkaz v láhvi), komiksová vyprávění se dají zvládnout v řádu desítek minut až několika málo hodin. Zatím nejdelší audioknižní zářez mám se Hrou o trůny, papírovým rekordmanem je Omnibus Kathy Reichs, který jsem začala číst před dvěma lety na jaře. V tomto případě se jedná o tři knihy v jednom obřím svazku, z nichž první byla natolik špatná, že jsem potřebovala dva roky na zotavení, než jsem přečetla druhou knihu (letos v létě). Třetí si schovávám na příští rok.

A co budu číst dál? Rozhodně si teď nemůžu dovolit dát si pauzu, protože už ve středu v podvečer se hodlám zúčastnit knižního klubu Fresh Books, ale určené knihy, Mechanický anděl a Mechanický princ, jsem ještě nečetla. Čeká mě tedy speciální challenge – přečíst dvě knihy za tři dny.

Nový blog #15

Oukej, je to tu zas. Zakládám nový blog. A proč? Vlastně jen proto, že jsem dostala chuť.

Dnešek je ideálním dnem na něco podobného, jelikož je tomu na den přesně 17 let, kdy byl v deníku Metro zveřejněn citát paní Věry Pohlové: "Já bych všechny ty internety a počítače zakázala". Zakládání stále nových blogů považuju za mem podobného rozsahu.

Bledý snílek je jméno hlavní postavy knihy, kterou právě čtu: Vidořádu Samanthy Shannon. I když nejsem zrovna Paige Mahoney, občas si jako bledý snílek připadám. Moc se neopaluju, takže bledá jsem, a často sním o světě, kde lidé přemýšlejí.

Dalším účelem tohoto blogu je sdružování příspěvků, které píšu na různé tematické weby a blogy. Mým největším projektem je Knižní banket, ale tam bych ráda zachovávala čistou knižní linii, takže všechno ostatní, mé myšlenky a nápady, které se netýkají četby, poputují sem.

Také jsem kdysi začala s blogem o jídle, zejména Whole 30, ale vzhledem k tomu, že nezvládám udržovat vícero blogů na doméně Wix (přepínání a přehlašování nepovažuji za nadmíru zábavné), z mého každodenního reportu o jídle sešlo. A taky jsem druhé Whole ukončila zhruba v polovině.

Dnešek je také významný proto, že můj level pozitivního trollingu dosáhl nové úrovně. Když dovolíte, nechala bych si něco na případný příští příspěvek.