Poslední rituál

Yrsa Sigurðardóttir

​

Vydal: Metafora, 2007. ISBN: 978-80-7359-059-8.

2. vydání: Metafora, 2014. ISBN: 978-80-7359-451-0.

Poslední rituál měl právo předběhnout pořadník. Poslední rituál na mě vypadl z regálu v knihovně, kde se pod písmenkem Y skrývalo pouze několik málo knih této autorky. Poslední rituál je prvním dílem série, což považuji za úžasnou shodu okolností. Poslendí rituál od islandské autorky jsem četla kvůli knižnímu klubu, kterého se měla účastnit jiná islandská autorka. Poslední rituál byla dobrá volba.

​

Hlavní postavou je Tóra (pardon, Þóra), šestatřicetiletá právnička se dvěma dětmi, rozvedená, ale jinak celkem úspěšná. Tóru požádá o pomoc německý vyšetřovatel Matthias, kterého si najala zámožná rodina, jejichž syn nedávno záhadným způsobem zemřel na univerzitě v Reykjavíku. Tóra nejdříve váhá, její němčina už není, co bývala, ale německá rodina nabízí opravdu velkorysou odměnu za prošetření případu, ve kterém policie selhává.

Vyšetřování případu je relativně nepřekvapivé a více méně lineární, na této knize jsou však zajímavé mezilidské vztahy a také výlet do historie a reálií Islandu. Matthias je Němec se vším všudy a Tóra mu to dává často sežrat, avšak ani on nezůstává pozadu. Ona jemu neustále chválí naleštěné boty, naprosto nevhodné do islandských vesnic, on neustává s narážkami na její obří bundu, která je přes svou praktičnost příšerně nevzhledná. Dalším komickým prvkem je Tóřina sekretářka, kterou nemůže vyhodit, protože její otec jim pronajímá kancelářské prostory.

​

Tyto prvky jsou však jen odlehčením jinak závažného případu, jehož brutální detaily jsou rozebírány místy až příliš podrobně. Zavražděný student Harald byl podivín, jeho vzhled, chování i zařízení domácnosti tomu dokonale odpovídaly. Stejně podivná byla i jeho smrt – na hrudi vyrytý oklutní symbol a chybějící oči. Harald na Islandu pátral po čarodějnicích a inkvizici v 16. století, zejména však po rukopisu knihy Malleus Maleficarum. V tomto ohledu musím autorce vzdát hold, že se vrhla zrovna do tohoto tématu a že z něj vytěžila opravdu zajímavé detaily.

​

Druhou dějovou linkou je Tóřina domácnost, její šestiletá dcera, šestnáctiletý syn a víkend dětí u otce a jeho nové partnerky. Tóra tuší, že je se synem něco v nepořádku a nabádá otce, aby to spolu probrali. Výsledek této situace vyústí v nejnapínavější scénu celé knihy.

​

Tóra mi celkem přirostla k srdci, ale jen těžko se mi chtělo věřit, že jí je třicet šest. Ano, má dospívajícího syna, ale sama se občas chová jako puberťačka. Její popichování s Matthiasem je roztomilé, ale je to právě to, co lze očekávat od dospělé vážěné právničky? Stejně je každému jasné, kam toto kočkování povede, tak proč to dělat tak okatě přes přemíru alkoholu?

​

Přesto, že je kniha docela ukecaná a popisuje neskutečné množství někdy až zbytečných detailů, přesto, že vyšetřování nebylo ničím překvapivé, přes to všechno si chci někdy přečíst další díl. Zajímá mě totiž, jak to bylo dál s Tóřiným synem, s Matthiasem, se sekretářkou. Není to sice Sběratel kostí ani Šifra mistra Leonarda, ale i tak má Poslední rituál něco do sebe.