Vzkaz v láhvi

Q #3

Jussi Adler-Olsen

Čte: Igor Bareš

Vydal: OndeHotBook, 2015. 15 hodin.

Vzkaz v láhvi jsem viděla dříve jako film. Jelikož mě první díl, Žena v kleci, příliš nezaujal, necítila jsem potřebu věnovat čas pokračováním. Jít na dvě hodiny do kina, když jsem navíc dostala lístek zdarma, mi připadalo adekvátní. Ale právě toto filmové zpracování mě přesvědčilo, že bych si knihu měla přečíst. A letní soutěž s OneHotBook zapříčinila, že jsem si Vzkaz v láhvi raději poslechla.

Příběh, který popsali filmaři, se však od předlohy docela dost liší. Nechci rozdíly porovnávat, o tom spíš napíšu na blogu, ale zůstanu u toho, že na základní kostře byl vystavěn analogický příběh s vynecháním některých postav.

Audioknižní Vzkaz v láhvi jsem opět zvládla za tři dny, stejně jako Ženu v kleci. Hlas Igora Bareše již ke komisaři Karlu Mørckovi a jeho asistentu Assadovi neodmyslitelně patří, a dokonce i huhlání, které jsem Igoru Barešovi vytýkala u Ženy v kleci, se výrazně omezilo. Navíc znělky mezi kapitolami jsou krátké, úderné, úžasné a každá je trochu jiná. Režisérka Jitka Škápíková má můj obdiv a dík za zvyšující se kvalitu.

Od samotného příběhu jsem se málem nedokázala odtrhnout. Probíhá vyšetřování dvou případů, z nichž jeden je poměrně banální a po malých a více méně nenápadných krůčcích jakoby mezi řečí dojde k jeho rozpletení. Hlavní děj se však točí okolo nalezené láhve se vzkazem psaným krví. Mezi jednotlivými průlomy ve vyšetřování se díváme do hlavy samotnému pachateli, o kterém se toho ani na konci příběhu vlastně moc nedozvíme. Dějová linka je dokreslována mnoha dílčími pohledy včetně osobního života vyšetřovatele Karla a jeho asistentky Rose (proč je vlastně její jméno vyslovováno anglicky jako [rous]?), respektive její sestry-dvojčete.

Příběh bych neoznačila za dechberoucí, ale je sympaticky spletitý s příjemnými dějovými zvraty a odhaleními. Mám vyloženě chuť sehnat si druhý díl (a vzápětí snad i čtvrtý), abych se toho o Rose dozvěděla více. A hned potom se vrátím k Lisbeth Sallanderové.