Žena se lvem

Žena se lvem
My rating: 5 of 5 stars

Editorky: Zuzana Hloušková & Františka Vrbenská

Autorky: Vilma Kadlečková, Karolina Francová, Lenora Štiblaríková, Dagmar Pirochová, Václava Molcarová, Miroslava Dvořáková, Lucie Lukačovičová, Dana Beranová,

Zuzana Stožická, Jana Šouflová, Julie Nováková, Zuzana Hloušková, Hanina Veselá

​

Vydal: Fortna, prosinec 2016. ISBN: 978-80-905996-0-4.

​

Skvělé! Jen poslední povídka mi nesedla.

Druhý den po dočtení mé pocity nejsou tolik nadšené, nejvíc si pamatuju zklamání ze závěru. Hodnocení ale snižovat nechci, protože zde máme 10 skvělých povídek, 2 dobré a pouze jednu podivnou.

Vznik první československé antologie autorek sci-fi a fantasy mohli fanoušci na podzim loňského roku podpořit v crowdfundingové kampani. Takto jsem se k Ženě se lvem dostala i já a spolu s pěknou, kvalitně zpracovanou knihou v pevné vazbě získala i první část balíčku tarotových karet a CD s hudbou Jany Šouflové. Karty jsou navíc unikátní tím že jim autorky propůjčují své tváře.

​

Mezi jmény, která mě nalákala, byla vedle zmíněné autorky, hudebnice a ilustrátorky také má oblíbená Vilma Kadlečková, dále Lucie Lukačovičová, Václava Molcarová nebo Julie Nováková. Spolu s ukázkami práce těchto dam jsem získala celkem 13 dobrých či ještě lepších povídek různých žánrů fantastiky, z nichž dvě jsou otištěny v původním slovenském znění. A není se čemu divit, jednou z editorek je další známá tvář české fantastiky – Františka Vrbenská.

Knihy mají vyjít celkem čtyři, věrný čtenář tak má možnost získat 52 tarotových karet s tvářemi českých a slovenských autorek fantastiky. Grafické i obsahové zpracování jsou velmi kvalitní, nemusíte se proto bát tuto knihu věnovat jako dárek.

https://www.kniznibanket.com/zena-se-...

Sága #3 (a tak trochu i #2)

Brian K. Vaughan a Fiona Staples

2. díl: BB art, 2016. ISBN: 978-80-7507-539-0

3. díl: BB art, 2016. ISBN: 978-80-7507-601-4

Vypravěčkou příběhu je Hazel, dcera ústředního páru uprchlíků z různých planet a znepřátelených armád. Ačkoli zatím vystupuje jako kojenec, její vyprávění o tom, jak se mamka s taťkou seznámili a co bylo dál, je celkem originálním způsobem využití vypravěče.

​

Druhý díl čtenáře seznamuje s rodinou Marka, toho rohatého z obálky. K meziplanetární válce se mladému páru přidává ještě klasická bitva snachy s tchyní, a co víc, padne i zmínka o Markově bývalé snoubence, která se stává další postavou v ději.

​

Zajímavý směr nabírá i pátrání najatého agenta, který se uprchlíky snaží vystopovat. Jeho "parťačkou" je prolhaná kočka. Ne, že by sama lhala, umí poznat cizí lež a výrazně na ni upozornit.

​

Mé nadšení ze Ságy pokračovalo, mírně ho utlumil až třetí díl. Jeho první polovina spíše rozvíjí vztahy, zápletky a intriky. Samotný děj se dopředu příliš neposouvá. Závěr knihy to ale plně vynahrazuje. Setkání osob, ve které čtenář snad ani nedoufá, dopadá úplně jinak, než by si samotné postavy přály. A prostě je nejde nemilovat, i když se občas chovají pošahaně: Marko si nechá narůst vousy, Alana se stává domácí puťkou, tchyně vypadá zamilovaně...

​

Objevují se i noví hráči této partie – reportéři bulvárního plátku. Toho vysokého modrého jsem si zamilovala. Teda až do doby, kdy jsem zjistila, že... no, inu... jeho partnerem je jeho zelený fotograf.

​

Škoda jen, že má oblíbená éterická poloviční chůva se střevními obtížemi nedostala větší roli. Komickou roli tentokrát přebírá spíš zkratovaný televizní princ.

​

Na Sáze obdivuji způsob kresby, a to natolik, že bych ji milovala, i kdyby byl příběh méně nápaditý. Postavy totiž můžeme pozorovat v široké škále postojů, výrazů a nálad, které jsou patrné i beze slov. Zvládnutá anatomie jde ruku v ruce s různorodým propojováním lidských i nelidských tvarů: člověk s televizí místo hlavy, žena, která má místo spodní poloviny těla pavoučí končetiny, tvor s hlavou mrože, nohama nosorožce a jezdeckým sedlem.

​

Sága patří beze sporu k tomu nejlepšímu, co jsem v posední době v komiksovém světě objevila.

Mistr papírových kouzel

Charlie N. Holmberg

​

Vydal: 47North, 2014. ISBN: 9781477823835. 

České vydání: Fragment, 2016. ISBN: 9788025329016.

​

Papírového mága jsem si pořídila v anglickém vydání zhruba rok před tím, než v září 2016 vyšel i v češtině. Měla jsem jedinečnou příležitost číst obě verze zároveň a porovnávat. Mistr papírových kouzel byl také poslední knihou, kterou jsem v roce 2016 přečetla (asi půl hodiny před silvestrovskou půlnocí).

​

Příběh se jeví jako prostý: nadaná studentka Ceony Twill přichází do domu Emeryho Thana, aby se učila kouzlit s papírem. Nevybrala si to a nechce se něčím tak neužitečným jako papír zabývat, ale tato magie jí byla přidělena, protože mistrů papírových kouzel je málo.

​

Emery Thane ale není žádný nudný seschlý stařík. Ačkoli si to Ceony možná zpočátku nepřipouští, tento třicetiletý mírně roztržitý fešák je dobrý materiál pro love story. Už po pár úvodních lekcích skládání ale do domu vtrhne stín Emeryho minulosti a ukradne mu srdce. Ceony se tedy, vybavena hromadou barevných papírů a vlastním důvtipem, vydává svého mistra zachránit. Kam? To už bych prozrazovala příliš mnoho. Ono místo je totiž důležitou součástí zápletky.

​

Kniha je celkem nápaditým holčičím románkem se zajímavou a propracovanou imaginací. Ceony je sice zpočátku trochu neprůbojná a staromódní, v době, ve které se příběh odehrává, to však bylo u žen spíše žádoucí.

​

Se znalostí obou verzí mohu spíš doporučit tu originální anglickou, a to nejen kvůli vkusnější obálce. Je škoda, že ji Fragment nezakoupil, protože ta česká by mě k nákupu knihy nenalákala, zatímco po anglické jsem sáhla právě kvůli designu.

​

Mistru papírových kouzel dost uškodil právě český překlad. Uvedu alespoň jeden příklad: Jednou z prvních postav, s níž se čtenář setká, je Mg. Aviosky. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, že se jedná o ženu – Ceoninu učitelku. V české verzi se paní jmenuje Avioská a její titul zní mistryně. Bohužel všichni mágové, kteří v původní verzi mají Mg. před jménem, jsou nazývání mistry. Mohli být magistry, alespoň by zůstalo platné označení titulu, ale magistr by tolik nevynikl v mírně upraveném názvu.

​

Druhou pro mě špatně pochopitelnou věcí je použití kurzívy u skládání. Skládáním se rozumí magické ohýbání papíru, v originále folding. V původní verzi se toto zvýraznění nevyskytuje a i v české ho považuji za zbytečné. Jako kdybyste u Harryho Pottera každé slovo kouzlit označili kurzívou.

​

Na knize oceňuji originalitu jejích nápadů a zápletky, při které se čtenář dozvídá mnohé nejen z Emeryho, ale i Ceoniny minulosti, čímž si autorka otevírala dveře k dalším dílům (anglicky vyšlo jako trilogie). Nedoporučuji však tomu, kdo nemá rád zamilované příběhy, protože přesně o tom tato útlá knížka je.

​

Sága o zaklínači: Krev elfů

Andrzej Sapkowski

Čte: Martin Finger

Vydal: Tympanum, 2015. Délka: 11 hodin 48 minut.

Režie: Alexandra Bauerová

​

Zaklínač je jedním z těch příběhů, které by ve světě evropské fantastiky měl znát každý. Doplnit tuto mezeru ve svém literárním obzoru jsem se rozhodla audioknihou, která na mě už dlouho pomrkávala z katalogu Audiotéky.

​Zaklínače Geralta z Rivie nejspíš není třeba představovat, stal se obecně známou postavou také díky počítačové hře – ano, je to takový ten vysoký nerudný chlápek s bílými vlasy a plazíma očima. Děj knihy Krev elfů však začíná scénou v hostinci, kde se obyvatelé světa rozličných ras dohadují o tom, jestli je pravda, že je Geralt po smrti. Ačkoli se jedná o poměrně nudnou záležitost, seznamuje čtenáře či posluchače, který nečetl předchozí povídkové knihy, s koloritem tohoto světa.

​

Příběh samotný má hodně proměnlivou tendenci. Scény s Geraltem a Ciri jsou velmi zajímavé a zábavné. Ve zbývajících, kterých je asi polovina knihy, probíhají jednání a intriky ostatních postav. Zde sem se ztrácela a tolik mě nebavily. Pokud bych měla hodnotit sérii jen podle tohoto jediného dílu, byla bych na rozpacích, zda se pouštět do dalších pokračování. Jedna věc se ale Andrzeji Sapkowskému upřít nedá – svět má perfektně promyšlený do nejmenších detailů včetně politické situace, historie a mluvy (ano, narážím na dialekt trpaslíků).

​

Vybrat si audioknižní zpracování je i není výhoda. V audioknize totiž nelze tak snadno zrychlovat v méně zajímavých scénách. Ty v knize pročítám rychločtením, abych přišla o co nejméně informací, které by mohly být, a pravděpodobně budou, potřebné v dalších dílech. V tomto zpracování je však zrychlovací funkce Audiotéky užitečná při mnohých jiných situacích. Mé poněkud rychlé nátuře totiž pomalý přednes Martina Fingera příliš nevyhovuje.

​

Jeho barva hlasu a styl přednesu se k příběhu Geralta z Rivie hodí, rozvážnost, se kterou vypráví, však zejména v intrikánských scénách děj velmi zpomaluje. Nerozumím, proč je jméno hlavní postavy vyslovováno jako "z RiviJÉ", když čeština dává důraz na první slabiku, v tomto případě na předložku. Jinak ale oceňuji čistotu projevu absenci chyb ve výslovnosti, trpasličí nářečí je ztvárněno brilantně.

​

Hudebních předělů je málo, jsou krátké, a to je dobře, protože jsou, upřímně, strašné. Tvoří je hudební trylky, které jsou natolik zkresené, že ani nedokážu poznat, jestli se na začátku jednalo o akustické nástroje nebo syntezátor. Vím, že obvykle vyčítám přílišnou délku, ale já tam ty znělky chci! Jinak ale práci režisérky nemůžu nic vytknout. Zvuková stopa je vyvážená, hlasitost nekolísá, přeřeky ani jiné než zmíněné problémy jsem neodhalila.

​

Obálka tohoto dílu by mě nezaujala, kdybych neviděla návrhy dalších dílů. Nyní začínám litovat, že mám audioknihu z digitální distribuce, protože vystavit si celou sérii vedle sebe by stálo za to.

​

Audiokniha Krev elfů nepatří ani zdaleka k tomu nejlepšímu, co jsem slyšela, ale téměř jistě se pustím do jejích pokračování. Jednak proto, že i přes nudné scény mě osudy Geralta a Ciri vážně zajímají, a jednak proto, že jsem si další díly v návalu nadšení a akce 1+1 zdarma už koupila. Pokud máte rádi spletité příběhy rozměrů ne nepodobných Hře o trůny a Zaklínače náhodou neznáte, je audiokniha dobrou volbou.

​

M-Z knižní tag

Moje oblíbené místo na čtení

Pláž. Ne, že bych to zažívala příliš často, ale jen málo co je tak úžasné, jako svalit se obalená solí z moře na deku, zapíchnout špičky nohou do horkého písku a začíst se do nějakého dobrodružství. Druhým nejoblíbenějším a rozhodně nejfrekventovanějším místem je postel.

Nejlepší druhý díl v sérii?

Kdybych mohla říct třetí, byla by to Cress z Měsíčních kronik, ale druhý díl, Scarlet, mě nebavila víc než první Cinder. Nedávno jsem dočela Kritika od Petera Maye, který je řádově o několik tříd výš než jeho první díl, Výjimeční lidé. Neznám ale celou sérii Akt Enzo.

O kterého knižního hrdinu jsem se nejvíc bála?

Asi o Lirael. Dívka, která ani není Abhorsenkou (nebo o tom zatím neví), se musí prodírat smrtí bez pomoci zvonců, jen s píšťalkami.

Právě čtu

Viz sloupec vpravo.

Q&A na tělo: Nikdy bych nikomu nepůjčila...

Manžela, spodní prádlo, řasenku a zubní kartáček. Ani manželovi (i když vlastně půjčovat manželovi manžela občas musím). Co se knih týče, záleží na lidech. Třeba manželovi čtivo půjčím bez problémů, ale rodinné kruhy nesmí opustit kusy podepsané, zejména mé osobě věnované.

Retelling, který originálně překroutil původní příběh

V mém případě zcela zbytečná otázka, na první příčce se drží a asi dlouho nepustí Měsíční kroniky. Četla jsem několik dalších pokusů (Dvůr trnů, Stínovou královnu) a na pár dalších se chystám, ale věřím, že Marissu dlouho nikdo nepřekoná. Snad jen ona sama - těším se na Heartless.

Spánek jde stranou, když čtu...

Tohle je jedna z věcí, které neumím a neuměla jsem ani za dob studií. Když se mi chce spát, čtení jde stranou, a je jedno, jestli jde o beletrii nebo naučnou literatutu (nejlépe uspává Psychologie dítěte od Piageta). Zatím poslední pokud o podobnou akci jsem zažila při druhém čtení Cress, ale i tak jsem ji v určitou chvíli prostě musela zavřít.

Tři nejoblíbenější knihy

Jenom tři? Musím nakouknout do své poličky favorites na Goodreads. Vybírám Magic Banquet, který mě inspiroval při pojmenování tohoto blogu, Cinder a Sabriel. Básním tu o nich pořád, tak je nemůžu nezmínit tady.

Ukaž knihovnu

Kterou z nich? Máme čtyři a ještě pár komínů knih u postele

Vytáhni 13. knihu zleva z 1. police odspodu

Je tam Clariel od Gartha Nixe

WC knihy, aneb co čtu na záchodě

Na záchodě čtu časopisy, které nečtu jindy. Ne, fakt nečtu časopisy, ani když mi je v Zootu dávají k nákupu, takže pokud se nějaký z nich dostane tam, kam i král chodí sám, je to pro něj vlastně dobrá zpráva. Momentálně se tam nachází hromádka více než rok starých Pevností.

Young adult kniha, kterou by měli číst všichni bez ohledu na věk

Sůl moře od Ruty Sepetys. Titanik zná každý, ale kdo může říct něco bližšího o havárii Wilhelma Gustloffa?

Ze které knihy by měli udělat film?

Většinu knih filmové zpracování poškodí. Výjimek je jen pár, jako třeba Inkoustové srdce nebo Atlas mraků. Nejsem si jistá, jestli bych chtěla vidět Kostičas na plátně, zároveň nechci, aby byla jedna z mých nejoblíbenějších knih veřejně propírána. Chci si z ní nechat něco pro sebe. Upřímně, když se Samantha při své návštěvě Prahy zmínila o tom, že si v roli Jaxona Halla představuje Benedicta Cumberbatche, zděsila jsem se. V mé představě Jax vypadá spíš jako Tim Curry za mlada, ale s knírem a bradkou, jak ho zachycují pozdější fotografie. Takže moje odpověď tedy zní: nechci, aby se podle knih, které mám ráda, dělaly filmy. Dělejte je z těch, které bych si jinak nepřečetla.

A-L knižní tag

Tento týden zveřejnila jedna z mála knižních blogerek, které sleduji, Olga Nofreeusernames, příspěvek, ve kterém po vzoru A-Z bookish survey tag zahraničních blogerů, uvádí detaily ze svého čtecího života. Rozhodla jsem se přijmout její výzvu a vytvořit vlastní verzi.

Autor, od kterého jsem četla nejvíce knih

V dětství určitě Enid Blytonová, v pozdějším věku pravděpodobně Terry Pratchett a Ken Akamatsu. Ano, japonské komiksy o desetiletém čaroději vyučujícím na dívčí střední škole jsou rozhodně něčím, co mi nesmělo chybět.

Bookoholikovo pravidlo číslo 1

Lékem na příliš mnoho knih je ještě více knih.

Citát z knihy, který bych si zarámovala

Volí si stezku chodec, nebo stezka chodce? Abhorsenská trilogie ve čtyřech dílech od australského autora Gartha Nixe patří k tomu nejlepšímu, co jsem v době dospívání četla.

Důležitá kniha mého dětství

Atlas lidského těla. Věděla jsem všechno, dokonce i co je chámovod.

E-kniha, papírová kniha nebo audiokniha?

V mém případě všechny tři, zejména po tom, co jsem přiznala vlastnictví iPadu své drahé polovičce. Už nemusím číst další veledílo na miniaturní obrazovce mobilu.

Fiktivní postava, se kterou bych pravděpodobně chodila na střední

Občas mám pocit, že spousta mých spolužáků byla fiktivních. Asi bych chtěla sedět v lavici s Gwendolyn z Rudé jako rubín, byla bych její kamarádkou, která jí vyhledává informace na internetu (i když ve filmu byla černoška).

Gejzíry emocí ve mně vyvolala kniha...

Vidořád od Samanthy Shannon. Zejména v závěrečné části jsem si říkala: "Už bude konec!" napětí polevilo a autorka ho dokázala znovu gradovat. A pak to celé ještě párkrát zopakovala. Uf! Druhou takovou knihou byl Dvůr trnů a růží. Tam se ale spíš než o pozitivní emoce jednalo o pocit, jestli to ta ženská fakt myslí vážně. Chvílemi jsem se chechtala a chvílemi mlátila iPadem do peřin z toho, jak moc to bylo blbé.

Hahaha, u téhle knížky jsem se smála nonstop!

Měsíc nad Soho. Možná ne nonstop, ale fascinuje mě britský humor a nadhled, kterým konstábl Peter Grant komentuje nastalé situace. Zajímavým jevem potom byl poslech audioknihy prvního dílu, Řek Londýna, kdy mi docházelo, že už tehdy si autor připravoval cestičku k pokračování. Při prvním čtení to mnohdy tolik nevyniklo.

Chci, aby vyšlo v češtině

Přeji si, aby vycházelo víc mangy, ale v Čechách, na rozdíl od sousedního Německa, pro ni není dostatečný odbyt. Dále bych si přála, aby mohly vyjít další díly Havraního bratrstva, které Argo nevydá kvůli pirátům, a také pokračování Nepolepšitelných dětí ze sídla Ashton, které pravděpodobně také nikdy nevyjdou kvůli nízkým prodejům předchozích dílů.

I když nemám čas číst, vždy si najdu chvilku na knihy od...

Marissy Meyer. Tečka, víc netřeba dodávat.

Jedna kniha, kterou bych si vzala, kdybych uvízla na Měsící

Legendy: Prokleté knihovny - mám ji doma už dost dlouho a stále jsem se neodhodlala něco takto objemného začít číst. Na Měsíci by mi asi nic jiného nezbylo.

Kniha, kterou asi nikdy nedočtu

Gabra a Málinka. Dostala jsem ji jako dítě od babičky, protože to byl hit jejího dětství. Už tehy jsem to nedávala a nemám v úmyslu v tom pokračovat nebo tím děsit vlastní potomstvo.

Lituji, že jsem jako malá nečetla...

Harryho Pottera. Pamatuji si na jeho první setkání s ním. Byla jsem asi tak v sedmé třídě a četla ho dívka z osmičky. Když jsem se o něj pokoušela o pár let později, nebavil mě. Některé věci mě dokonce štvaly (Vrba mlátička). Mám teď ilustrované vydání a doufám, že tuto kletbu jednou zlomím (proto není v předchozí kategorii). Zatím jsem se ale stále nepokusila.