Vánoční koleda

Charles Dickens

​

Čte: Josef Somr

Vydal: Popron, 2010. Délka: 2 hodiny 31 minut.

​

​

Kdo by neznal klasický vánoční příběh o napravení lakotného Ebenezera Scrooge třemi duchy Vánoc? (To je řečnická otázka, pokud někdo nezná, má další důvod si tuto audioknihu poslechnout.)

Audioknižní zpracování je poměrně krátké, za dvě a půl hodiny máte jasno. Přidanou hodnotou je hlas Josefa Somra, který promlouvá ústy Ebenezera Scrooge. I ostatní postavy jsou v jeho pojetí snadno rozlišitelné a dokonce i na napraveném hříšníkovi je znát změna tónu hlasu. Josef Somr má velmi specifickou barvu hlasu a způsob projevu, které Vánoční koledu vyzdvihují na vyšší úroveň. Nemohla jsem mu však zapomenout, že skrblíkovo jméno vyslovuje jako "Skuž", ale jen do té doby, než jsem zjistila, že v tomto ohledu je na vině překladatel.

​

Znělky na začátcích kapitol znějí velmi něžně, jsou tvořeny zvonkohrou často doplněnou o tóny flétny, v některých je obsazen málem celý orchestr. Občas jsem měla pocit, že by mohly být i delší, zejména vzhledem k délce jednotlivých kapitol, jejichž stopáž kolísá mezi dvěma a patnácti minutami. 

​

Tempo vyprávění je spíše pomalejší, ale v případě takto krátké knihy to vlastně nevadí, navíc o Vánocích si máme odpočinout od hltání nekonečného množství informací.

​

Mimo skružovitou výslovnost jsem neobjevila jedinou věc, která by mě od této audioknihy odrazovala. Je to zkrátka (před)vánoční klasika s hlubokým ponaučením, v mnoha případech školní četba, kterou je možné touto příjemnou cestou zvládnout. Vánoční koleda a Josef Somr se pro mě stávají ustálenou dvojící vánočních příprav, jejich poslech při pečení cukroví jsem si opravdu užila.

Příšerné příběhy vánoční

Chris Priestley

​

Čte: Ladislav Frej

Vydal: Tympanum, 2015. Režie: Dimitrij Dudík. Délka: 2 hodiny, 49 minut.

​

​

Příšerné příběhy vánoční se pravděpodobně stanou audioknihou, kterou si budu pouštět v předvánočním období pravidelně. Jedná se o příběhy dětí, které často za záhadných okolností ne úplně sympatickým způsobem umírají nebo upadají do šílenství. Případně se to týká někoho z jejich okolí. Strašidelných povídek je v knize celkem sedm.

Jakožto dospělému posluchači mi příběhy nepřipadají nijak zvlášť strašidelné, ale nelze jim upřít atmosféru kouzel a tajemství vánočního období. Děj je situován do nespecifikovaného období, které připomíná konec 19. století, a minimálně v jednom příběhu je odkaz na Santa Clause, který do domů proniká komínem. Společným jmenovatelem je vedle husí kůže také poučení, že pravidla ani dobré rady není dobré porušovat.

​

Kdybych knihu pouze četla, na tak vysoké hodnocení by nedosáhla. Její audioknižní podoba však Příšerným příběhům vánočním dodává nový rozměr. Je hrozivě dobrá.

​

Ladislav Frej je zkušený herec a dabér a jeho projev je příjemný – jako by knížku předčítal dědeček svým vnoučatům. Vypravěči jednotlivých příběhů jsou však děti, v některých případech i méně než desetileté, proto bych si dokázala představit mladší hlas. Ladislav Frej mě však do děje dokázal natolik vtáhnout, že už během druhé povídky, jejíž hlavní "hrdinkou" je dívka, jsem o tomto počátečním nesouladu vůbec neuvažovala.

​

Audiokniha začíná typickou znělkou vydavatelství Tympanum, která ihned přechází ve vahranní melodii. Atmosféru tajemna tak můžeme vnímat již od prvních vteřin. Nejvýraznější hudební doprovod je však v závěru povídky Byla cesta, která popisuje putování zpívajících koledníků přes bývalý hřbitov, kde by bylo lepší nezpívat. Melodii adventní písně Byla cesta, byla ušlapaná, které se děj týká, už asi nikdy nezaslechnu bez toho, abych si na Chrise Priestleyho nevzpomněla (jakou asi píseň zmiňuje v originále?). Všechny hudební předěly znějí jako opravdové nástroje, což považuji v dnešní době elektrifikovaných koled za značné plus.

​

Po technické stránce jsem na audioknize neobjevila sebemenší chybičku, proto si ji troufám doporučit i těm, kteří třeba papírovou verzi četli a nebyli z ní tolik nadšení. Všem ostatním, ať už malým či velkým, kteří mají rádi záhady a tajemství, může stejně jako mě navodit hrozivě kouzelnou vánoční atmosféru.

Muži, kteří nenávidí ženy

Podle románu Stiega Larssona

Denise Mina, Leonardo Manco, Andrea Mutti

​

Vydal: Host, 2013.

ISBN (1. díl): 978-80-7294-845-1.

ISBN (2. díl): 978-80-7294-961-8.

První díl Milénia, trilogie ve čtyřech dílech, vyšel i v komiksovém zpracování. Příběh znám díky audioknize i oběma filmovým verzím, komiks byl proto pro mě očekávaným zpestřením a snad i připomenutím, než se pustím do dalších dílů.

​

První kniha uvádí čtenáře do děje a seznamuje s postavami. Důvod, proč se dostal Mikael Blomkvist k soudu, je shrnutý na několika retrospektivních stranách a i když je docela velkým zjednodušením, dal se pochopit. Zato seznámení s Lisbeth Salanderovou příliš neodpovídá ani jedné z ostatních verzí. Dívka s dračím tetováním se často po městě pohybuje v "normálním" oblečení a líčení, je tedy nenápadná a vetře se kamkoli.

Noční a svobodná Lisbeth však naštěstí vypadá tak, jak je popsána v knižní předloze i obou filmech, na některých detailních obrázcích mi její tvář až nápadně připomínala Johnnyho Deppa ve Střihorukém Edwardovi. Dračí tetování příliš často neuvidíme, ale alespoň na několika málo místech nám autor dokazuje, že skutečně existuje.

​

Kdo zná příběh, jistě tuší, že jednou z nejsilnějších scén je Lisbetino znásilnění a její následná odplata. Bohužel ani jeden z těchto případů mi nepřipadal jednoznačně podaný a i motivy útočníka jako by byly odlišné od předlohy. Vše se odehrává již v první knize. Škoda, že napětí nebylo více stupňováno.

​

Druhý díl zcela jasně směřuje k vyřešení případu, scéna odhalení pachatele se nachází v polovině knihy a závěrečná třetina popisuje následky. Tady se však autoři dopustili velkého množství zkratek a zjednodušení, proto si troufám pochybovat, jestli by někdo, kdo knihu nezná, vše pochopil. Zároveň se však vysvětluje, proč se tak často Lisbeth v první knize vyskytuje "v převleku" za běžnou dívku.

Komiks je vizuálně příjemný (nehezké obrázky bych si nejspíš nevybrala) a postavy jsou většinou snadno odlišitelné (spousta švédských mužů je blonďatých). Nejvýraznější je však právě postava Lisbeth Salanderové, která mírně zastiňuje svého hereckého parťáka a snad i původně zamýšlenou hlavní postavu knihy, novináře Mikaela Blomkvista.

​

Denise Mina je autorka scénáře, kterou znají například čtenáři Hellblazera. Jako kreslíři jsou uvedeni dva tvůrci, Leonardo Manco a Andrea Mutti, jejich role však není zřejmá ani snadno dohledatelná, proto nezbývá než poděkovat za proporční postavy a jen mírně americky výrazné barevné stránky.

​

Ačkoli jsem mírně rozladěná ze zkratek a zjednodušení, které v příběhu nastaly (a chápu, že mnoho z nich podléhá jinému způsobu vypravování daným médiem), Muži, kteří nenávidí ženy pro mě byli zajímavou jednohubkou na jeden večer. Znalci knihy a filmů mohou tuto komiksovou dvojici brát jako doplnění, neznalí třeba díky ní najdou cestu k Larssonově předloze. Rozhodně doporučuji tuto sérii neminout, bez ohledu na způsob zpracování.

​

Audioknihy a jak o nich psát

Jak psát o audioknihách? Zajímá nás příběh, nebo jen technické zpracování? Co chtějí v recenzi najít čtenáři a co tvůrci? Na tyto otázky se pokusil odpovědět audioknižní workshop, kterého jsem se v pátek 9. prosince zúčastnila.

Na toto setkání jsem obdržela pozvánku od Jakuba Horáka, předsedy poroty ceny Audiokniha roku. Konalo se přísně utajeně v Olomouci, kam jsem se musela po namrzlé D1 v brzkých ranních hodinách přesunout. Vstávání v nekřesťanskou dobu mi však za to stálo. Lektorkami totiž byly Andrea Hanáčková, rozhlasová teoretička a pedagožka Univerzity Palackého, Zuzana Řezíčková, která píše dizertaci o rozhlasových hrách, a režisérka audioknih Jitka Škápíková spolu s dcerou Karolínou, která pracuje jako zvukařka.

Ačkoli jsme dostali předem čtveřici audioknih, o kterých jsme se měli bavit a na kterých pilovat své recenzentské schopnosti, na praktickou činnost se přes otázky účastníků a zajímavé vyprávění přednášejících vlastně vůbec nedostalo. Pro mě to byla výhra, jelikož jako hlavní byla vybrána kniha Spalovač mrtvol načtená Lukášem Hlavicou. Z prvotního poslechu jsem usoudila, že interpret je vhodně vybraný, ale téma knihy je velkým vystoupením z mého komfortního rámce. Vlastně natolik značným, že jsem knihu prostě nedala.

Velmi příjemným překvapením pro mě byla dramatizace Dvanácti rozhněvaných mužů, kterou jsem poslechla za večer a tuším, že na ní budu pilovat své nově nabyté dovednosti.

Celý workshop se nesl v přátelském duchu, tykání a navazování kontaktů. Účastníci, mezi kterými nechyběla dvojice nevidomých recenzentů a také samotný Jakub Horák, si odnesli mnoho poznatků o hlasu, zvuku, tichu a hudbě.

Zajímavým poznatkem pro nás byly také osobní zkušenosti nás, pisatelů a posuzovatelů. Mnozí z nás dávají přednost popisu technického zpracování před příběhovým nebo emočním, protože od toho jsou recenze na tištěné předlohy. Režisérka Škápíková má zase pocit, že emoce převládají a raději by více četla o technické stránce právě proto, že je to její obor. Najít vyvážený střed pro běžného čtenáře bude docela oříšek.

Hlavní myšlenkou, kterou si odnáším, je důležitost práce zvukového režiséra. Nechápu proto, proč ve většině případů není technické zázemí audioknih uváděno (u Audiotéky občas, u Audiolibrixu prakticky nikdy). Pokusím se tuto nevědomost napravit a do svých recenzí znínku o režisérově jméně přidávat.

Během pěti hodin práce jsem popsala tři strany dokumentu drobným písmem. Věřím tedy, že budu mít dostatek inspirace, jak psát recenze na audioknihy nově. Lépe a radostněji, jak doufám. Momentálně na zpracování čekají Řeky Londýna, Frankenstein, Hra o trůny a dnes doposlechnutá Vánoční koleda.

A jelikož se počet audioknih v mé sbírce zvyšuje, nejspíš budu muset stránku na webu Knižní banket.com upravit a knihy do ucha rozdělit do více kategorií, stejně jako ty papírové.

Dospělost je mýtus

Sarah Andersen

​

Vydal: CooBoo, 2016. ISBN: 978-80-7544-219-2.

​

​

Už samotný název této knihy zní jako něco, co dlouhodobě pociťuji, co mě vystihuje a co bezpodmínečně musím mít. Přiznávám, že jsem Sarah's Scribbles nesledovala, ale ihned po dočtení začala (na Facebooku).

​

Dospělost je mýtus je kniha složená z obrázků, které dokazují, že mladí dospělí vůbec nejsou dospělí. Jejich světu vládne prokrastinace, jablečné technologie, děloha (alepoň některým) a bílý sarkastický králíček. Sarah představuje rozcuchanou introvertku v pruhovaném tričku, která miluje knihy, samotu a uklízení, zejména když má psát seminárku do školy. Že by inspirace skutečnými lidmi, nedej bože autobiografie?

Kresba, kterou se vyznačuje tento komiks, je jednoduchá, značně stylizovaná, ale zato na první pohled rozeznatelná. Sarah se nezatěžuje detaily, pokud nejsou nezbytné k pochopení pointy příběhu (vlasy na stránce o kondicionéru, krajková podprsenka ve stripech o spodním prádle, chlupaté nohy ve scénách o... inu... chlupatých nohou). Líbí se mi způsob, jakým personifikuje dělohu a staví ji do role nezávislé entity snažící se nabourat společenský život své majitelky.

​

Upřímně, čekala jsem, že se pobavím více. Mnoho scén je spíše k zamyšlení a zjištění, že jakkoli "to" v komiksu vypadá trhle, se "to" ve skutečnosti děje. Jako třeba ta část s prokrastinačním úklidem. Ano, v této scéně se poznal snad každý student vysoké školy. Naprosto trefně jsou popsány situace o internetové diskuzi nebo převedení Facebooku do reálného života. Opět jsou ale spíš k zamyšlení než pobavení.

​

Kniha mě tedy zklamala co se vtipnosti týče, naprosto mi to ale vynahradila svým povzneseným pohledem nad problémy současných mladých dospělých, do jejichž kategorie již bohužel přestávám patřit. Pokud potřebujete vědět, jak výrobci číslují oblečení, nebojte se po této knize sáhnout.

Mike's Place: pravdivý příběh o lásce, blues a teroru v Tel Avivu

Jack Baxter, Joshua Faudem, Koren Shadmi

​

Vydal: Aligier, 2015. ISBN: 978-80-904895-3-0 (vázaná), 978-80-904895-4-7 (brožovaná).

​

​

Příběh popsaný a vykreslený v knize Mike's Place se skutečně stal. O to horší je uvědomnění, že ani politicky neutrální místa nejsou od fundamentalizmu žádného směru uchráněna.

​

Mike's Place je bar na pláži v Tel Avivu, kde večer hrají kapely a kam se chodí lidé prostě jen bavit, zapomenout na stres všedních dní. Hovory o politice a náboženství jsou zakázány a v baru dokonce slouží vyhazovač, který dohlíží na dodržování veškerých pravidel soužití.

Příběh však začíná americkým filmařem, který chce natočit soudní proces s palestinským předákem Barghútím obviněným z terorizmu. Soud je však odročen, proto Jack Baxter hledá jiné téma. Najde ho v Mike's Place, které je symbolem svobody v bombovými útoky zmítaném Izraeli. Z řad obsluhy baru vzniká nový filmařský tým, jenž natáčí rozhovory s návštěvníky, stejně jako kuchaři, servírkami, hudebníky a dalšími lidmi, kteří mají s Mike's Place co dočinění.

​

Nikdo z přítomných však netuší, že právě kvůli svobodě, která z tohoto místa doslova vyzařuje, přitahuje Mike's Place pozornost teroristů. Dočítání se k oné inkriminované straně je o to silnější, že výbuch je jedinou tmavou stránkou, je proto při pohledu na ořízku knihy na první pohled vidět. Věděla jsem, že to přijde, ale stejně jsem tu stránku nechtěla otočit.

​

V knize jsou však popisovány nejen osudy filmového štábu, ale též samotných teroristů. Čtenář má tak možnost seznámit se s neznámým nebezpečím, stejně jako uvědomit si, kolika kontrolami teroristé museli projít.

​

I když má příběh pomalejší rozjezd, obsahuje silný příběh a mnoho vážných pasáží, u kterých mi vstávaly chloupky na zádech. Zejména v závěru knihy jsou některé části možná až příliš melodramatické, ale v tomto případě je trocha toho amerického optimizmu na místě. Jednotlivé kapitoly jsou prokládány citáty z koránu, ze kterých ani v nejmenším náznaku není patrné, že by hlásal zabíjení. Naopak, jsou to velmi inspirativní až mírumilovné úryvky.

​

S čím jsem však měla zpočátku trochu obtíž, byla kresba. Postavy, které v Mike's Place vystupují, mají v mnoha případech znázorňovat reálné osoby, což se, dle fotek soudě, dost povedlo. Lépe by to však vyznělo, kdyby postavy vypadaly na všech snímcích stejně. Tato výtka se týká především servírky Dominique. Občas jsem měla potíž určit, jestli jde opravdu o ni, a chvílemi jsem se obávala o její zdravotní stav vzhledem k nepříliš přesnému rozvržení lidského těla.

​

Příběh o baru Mike's Place však nese i české stopy – jeden ze členů filmového štábu a tvůrců této knihy, Joshua Faudem, je absolventem pražské FAMU. Film, který je v knize natáčen, skutečně vznikl, jmenuje se Blues na pláži (Blues at the Beach).

​

Paradoxně možná nejsilnější částí knihy je doslov, ve kterém je popsáno, jak byly pro knihu sbírány materiály, a to včetně cesty obou teroristů. Zatímco první dokonal dílo zkázy, u druhého můžeme jen spekulovat, jestli couvl nebo jeho rozbuška opravdu selhala. Útok na Mike's Place se stal v roce 2003. O dva roky později došlo k atentátu v londýnském metru a již záhy se ukázalo, že obě akce mají souvislost.

​

Mike's Place by si měl přečíst každý. Když už pro nic jiného, tak aspoň pro optimistické úryvky z koránu. Nebo obrázky utrhaných končetin a poloviny atentátníka spočívající na markýze nad klubem.

​

Poslední rituál

Yrsa Sigurðardóttir

​

Vydal: Metafora, 2007. ISBN: 978-80-7359-059-8.

2. vydání: Metafora, 2014. ISBN: 978-80-7359-451-0.

Poslední rituál měl právo předběhnout pořadník. Poslední rituál na mě vypadl z regálu v knihovně, kde se pod písmenkem Y skrývalo pouze několik málo knih této autorky. Poslední rituál je prvním dílem série, což považuji za úžasnou shodu okolností. Poslendí rituál od islandské autorky jsem četla kvůli knižnímu klubu, kterého se měla účastnit jiná islandská autorka. Poslední rituál byla dobrá volba.

​

Hlavní postavou je Tóra (pardon, Þóra), šestatřicetiletá právnička se dvěma dětmi, rozvedená, ale jinak celkem úspěšná. Tóru požádá o pomoc německý vyšetřovatel Matthias, kterého si najala zámožná rodina, jejichž syn nedávno záhadným způsobem zemřel na univerzitě v Reykjavíku. Tóra nejdříve váhá, její němčina už není, co bývala, ale německá rodina nabízí opravdu velkorysou odměnu za prošetření případu, ve kterém policie selhává.

Vyšetřování případu je relativně nepřekvapivé a více méně lineární, na této knize jsou však zajímavé mezilidské vztahy a také výlet do historie a reálií Islandu. Matthias je Němec se vším všudy a Tóra mu to dává často sežrat, avšak ani on nezůstává pozadu. Ona jemu neustále chválí naleštěné boty, naprosto nevhodné do islandských vesnic, on neustává s narážkami na její obří bundu, která je přes svou praktičnost příšerně nevzhledná. Dalším komickým prvkem je Tóřina sekretářka, kterou nemůže vyhodit, protože její otec jim pronajímá kancelářské prostory.

​

Tyto prvky jsou však jen odlehčením jinak závažného případu, jehož brutální detaily jsou rozebírány místy až příliš podrobně. Zavražděný student Harald byl podivín, jeho vzhled, chování i zařízení domácnosti tomu dokonale odpovídaly. Stejně podivná byla i jeho smrt – na hrudi vyrytý oklutní symbol a chybějící oči. Harald na Islandu pátral po čarodějnicích a inkvizici v 16. století, zejména však po rukopisu knihy Malleus Maleficarum. V tomto ohledu musím autorce vzdát hold, že se vrhla zrovna do tohoto tématu a že z něj vytěžila opravdu zajímavé detaily.

​

Druhou dějovou linkou je Tóřina domácnost, její šestiletá dcera, šestnáctiletý syn a víkend dětí u otce a jeho nové partnerky. Tóra tuší, že je se synem něco v nepořádku a nabádá otce, aby to spolu probrali. Výsledek této situace vyústí v nejnapínavější scénu celé knihy.

​

Tóra mi celkem přirostla k srdci, ale jen těžko se mi chtělo věřit, že jí je třicet šest. Ano, má dospívajícího syna, ale sama se občas chová jako puberťačka. Její popichování s Matthiasem je roztomilé, ale je to právě to, co lze očekávat od dospělé vážěné právničky? Stejně je každému jasné, kam toto kočkování povede, tak proč to dělat tak okatě přes přemíru alkoholu?

​

Přesto, že je kniha docela ukecaná a popisuje neskutečné množství někdy až zbytečných detailů, přesto, že vyšetřování nebylo ničím překvapivé, přes to všechno si chci někdy přečíst další díl. Zajímá mě totiž, jak to bylo dál s Tóřiným synem, s Matthiasem, se sekretářkou. Není to sice Sběratel kostí ani Šifra mistra Leonarda, ale i tak má Poslední rituál něco do sebe.