Knižní akce uplynulých týdnů

Blíží se Vánoce, a tak se nakladatelé předhánějí ve vydávání novinek a pořádání akcí, na kterých by své knihy prodali. V uplynulých týdnech proběhlo několik zajímavých akcí na podporu čtení nebo poslechu knih. Pro mě je však událostí měsíce zjevení Winter, tedy závěrečného dílu Měsíčních kronik, na které netrpělivě čekám od doby, kdy jsem dočetla předchozí knihu, Cress.

Listopad s autory české fantastiky

Nakladatelství Fantastická Epocha vyhlásilo listopad měsícem, ve kterém je doporučeno číst české autory, zejména takové, kteří se pohybují na poli fantastiky (tedy nejen čistokrevné fantasy). Já jsem trochu mimo pořadí sáhla po novele Vilmy Kadlečkové, autorky skvělého Mycelia. Tato knížka nese název O snovačce a přemyslovi a žádné houby ani mimozemšťany tam rozhodně nenajdete. Zato se jedná o příběh Krokových dcer odehrávající se v (alternativní) současnosti. Kniha je dočtena, proto již brzy můžete očekávat recenzi.

Šumava litera

Nejčerstvějším úlovkem mezi mými literárními akcemi, je krátká návštěva města Vimperka, kde se minulou sobotu uskutečnilo setkání autorů píšících o Šumavě – Šumava litera. Jednalo se zejména o sérii přednášek a možnost zakoupit knihy pojednávající o této části naší republiky, ať už v beletrii či naučné literatuře, případně také setkání s některými z autorů. Akce jsem se účastnila spíše jako doprovod, proto nový přírůstek v knihovně nemám já, nýbrž má drahá polovička. Zhlédli jsme ale film natočený podle Váchalovy knihy Krvavý román. Ať už je váš vztah k tomuto autorovi jakýkoliv, film rozhodně doporučuji.

Velké čtvrtky

Velké knižní čtvrtky proběhly hned dva: knižní (13. 10.) a audioknižní (3. 11.). Obě akce měly několik spolčných prvků: organizovány firmou Kosmas, velké akce spojené se křty v Ústřední knihovně MKP, čtvrtky, spousta hostů. Bohužel se však lišily počtem účastníků. Tištěné knihy stále táhnou podstatně více lidí než audioknihy.

A tak, zatímco se na Velkém knižním čtvrtku, kterého se účastnili autoři jako Zbigniew Czendlik, Jiří Padevět, Petr Stančík nebo Evžen Boček, tísnili lidé i v uličce a za regály, na Velkém audioknižním čtvrtku zbývalo stále několik volných míst k sezení. Přitom se rozhovorů účastnila autorka a vypravěčka v jedné osobě, Marie Doležalová.

Koupila jsem si její CD, Kafe a cigárko, avšak vytížená herečka ihned po rozhovoru spěchala do divadla, takže podpis nemám. Mým druhým úlovkem je CD s knihou Bena Aaronovitche, Řeky Londýna. Knihu jsem sice četla, ale její třetí díl, Šepot podzemí, vyšel nedávno, proto audioknihu beru jako možnost připomenout si osudy Petera Granta, než se pustím do čtení.

Život a smrt: Stmívání po deseti letech

Stephenie Meyer

Vydal: Egmont, 2016. ISBN: 978-80-252-3751-9

​

Věřili byste tomu, že fenomén Stmívání nás oblažuje již deset let? Jako dárek k výročí nadělila Stephenie Meyerová svým fanouškům dárek – příběh vyprávěný z pohledu chlapce, nikoli však Edwarda. Autorka vytvořila novou verzi prvního dílu trilogie, ve které téměř všechny postavy změnily pohlaví. Z Belly se tak stává Beau, z Edwarda Edythe, z Jacoba Julia a třeba z doktora Carlisla doktorka Carine Cullenová. Jen Charlie a Esmé zůstali takoví, jaké je známe. Stephenie důvod pro toto rozhodnutí zmiňuje v předmluvě.

Knihy vyšly jako dva v jednom, v jediném olbřímím svazku čítajícím přes 800 stran. Egmont využil obálky originální verze – ruky držící jablko na černém pozadí. Do sbírky se tak bude hodit zejména tomu, kdo nepodlehl davové mánii a nemá ve své knihovně první vydání této ságy. Původní verze s Bellou a rudým jablkem tvoří přední stranu knihy, nová, výroční verze s Beaufordem a chlapeckou rukou svírající zelené jablko tu zadní.

Říkám si proč? Proč je ta úžasná nová, přepracovaná a doplněná verze s originálním zakončením vzadu (a s čárovým kódem na přebalu)? (A pod přebalem je kniha vlastně dost obyčejná.)

Zcela pochopitelně jsem začala hned číst novou verzi: Život a smrt: druhý pohled. Původní Stmívání znám lépe z filmové verze, proto jsem neodolala a občas pro srovnání nakoukla i do druhé půlky. A světe div se, zhruba 90 % příběhu odpovídá předloze. Ale těch zbylých deset jsou důvodem, proč se do čtení této knihy pouštět.

Napadlo vás někdy, co by se stalo, kdyby se události v baletním studiu odehrály jinak? Život a smrt má odpověď. Ale prosím ne, nepřeskakujte těch 380 stran. Beau totiž není Bella a Edythe není Edward. Dívky a chlapci nesmýšlejí stejně a tyto změny jsou patrné i na všech postavách, rozhovorech a rozhodnutích.

Zatímco Bella a Edward tvořili tradiční archetypální dvojici „silný muž chránící slabou ženu“, Beau a Edythe spíše odpovídají modelu „jsem obyčejný, trochu upjatý paličák a ta skvělá, krásná, silná, dokonalá žena mě nepřestane fascinovat“. Nevím, jestli tak na vás působil Edward, ale Edythe je v každém ohledu dokonalou ženskou hrdinkou. Možná až příliš. Jakákoli rivalita Edwarda s Jacobem ztrácí význam. Julia je sice Beauovi dobrou kamarádkou, ale její role je ve srovnání s Edythe zanedbatelná. Beau na mě působí silnějším a rozhodnějším dojmem než Bella.

Jiný je také způsob, jakým Edythe reaguje na sluneční světlo. Nejspíš vypadá ještě úchvatněji a rozhodně hrozivěji, než diamantovým prachem pokrytá bledá kůže Edwarda.

Z celého příběhu doslova sálá křehkost první lásky, tak obtížně uchopitelné, protože sebemenší chyba ji může nenávratně roztříštit. Je však v kontrastu se silou a houževnatostí upírky a tento pocit, že ani někdo tak mocný nemůže zcela ovládnout něco tak křehkého, byl po celou dobu čtení moc příjemný. Beau navíc nenaléhá na to, aby se stal jedním z nich.

Bavilo mě sledovat odlišné chování spolužáků, kvůli kterým byl například ples upraven na dámskou volenku, a vlkodlaků, jejichž rodové společenství se z nutných důvodů změnilo na matriarchát. Odlišnou legendu halí také společenství italských upírů. Triumvirát zůstává, avšak pouze ženské společenství by nejspíš bylo příliš nápadné, a tak zůstal na svém místě alespoň Marcus. Pro zvědavce přikládám na konci jmenný seznam hlavních postav a jejich původních předloh.

Jedním z vrcholů příběhu je v obou verzích stopování nomádským upírem a souboj v baletním studiu. A zatímco Bella je pronásledována Jamesem, Beauforda chce lovkyně Joss. Nebýt jen upírkou toužící po jeho voňavé krvi, nevěřila bych jí ani nos mezi očima, tím spíše vlastní existenci. Joss zkrátka není tolik uhrančivá jako James. Druhým jejím problémem je jméno. Bellu totiž doprovází Alice a Jasper. Beaua Archie a Jessamine, zvaná Jess. Jess a Joss tvoří ještě větší pěst na oko než nomád Laurent a spolužačka Lauren z původního Stmívání (a ti se alespoň nevyskytují v jedné kapitole).

Přední (menší) polovina knihy, původní Stmívání, je natolik původní, že slovo od slova odpovídá prvnímu českému vydání z roku 2005. Nejedná se tedy ani o nový překlad. Stmívání a Život a smrt mají jiné překladatelky, proto jsou i v pasážích, jež byly bez větších změn přepsány, drobné rozdíly. Například Bella jede na pláž La Push pětadvacet kilometrů, zatímco Beau patnáct mil. Škoda drobných chyb v korektuře.

Život a smrt: druhý pohled je úžasné letní čtení, avšak zabalit jej s sebou do kufru není vzhledem k velikosti úplně praktické. Považuji ho za „must have“ všech skalních fanoušků Stmívání, ale doporučuji též zvědavcům a všem, kterým chuť přečíst si knihu zkazil dojem z filmového Edwarda. Já jsem nadšena, a vy?

Stmívání    Život a smrt

Bella          Beau, Beauford

Edward      Edythe

Carlisle      Carine

Esme         Earnest

Jasper        Jessamine, Jess

Alice         Archie

Emmet       Eleanor

Rosalie      Royal

Mike         McKayla

Jessica      Jeremy

Erik          Erica

Tyler        Taylor

Angela      Allen

Lauren      Logan

Jacob        Julia, Jules

Billy        Bonnie Black

Sam         Samantha, Sam, vlčice

Laurent     Lauren

Victoria    Victor

James       Joss

Podnikatelská desatera Vladimíra Johna

Čtou: Helena Brabcová, Tomáš Borůvka, Marie Tomsová, Alexej Pyško, Pavel Tesař

Vydal: Meriglobe Advisory House

​

Čtveřici audioknih Desatero dobrého podnikatele, Desatero úspěšného podnikatele, Deset nejčastějších podnikatelských chyb a Marketing menších a středích firem jsem se rozhodla recenzovat zároveň. Jednak pocházejí od stejného autora a ze stejné dílny, jednak jejich poslech zabere méně času dohromady než nejkratší beletristická audiokniha a jednak mají mnoho společného.

​

Délka jednotlivých příspěvků se pohybuje od 30 do 52 minut a všechny jsou načteny dvěma hlasy – ženským a mužským, při čemž žena jakoby zpovídá muže, jenž zastupuje poradenskou firmu. Jsou tedy vedeny stylem fiktivního, předpřipraveného rozhovoru mezi Helenou Brabcovou a Tomášem Borůvkou či Marií Tomsovou a Alexejem Pyškem, respektive Pavlem Tesařem.

​

Uvedené osobnosti jsou cvičenými moderátory, jejichž projev je v každém ohledu perfektní. Alexej Pyško však ostatní předčí svou plnou a hřejivou barvou hlasu.

Po poslechu všech čtyř audioknih v těsném závěsu mi vyplývá několik rad, které vypadají jako nejdůležitější pro samostatné podnikání: mějte finanční rezervu, podnikejte sami bez společníků, mějte vše písemně, oddělujte soukromý a firemní majetek, určete si cílovou skupinu a plán, který budete aktualizovat, inovujte s rozmyslem a vůbec používejte selský rozum. Není to však ani zdaleka vyčerepávající výčet.

Spousta rad se jeví jako samozřejmá, což podporují také komentáře a dotazy fiktivní redaktorky. Poradce se nás snaží přesvědčit, že se mnoho z uvedených nešvarů skutečně děje. Také často uvádí případy z praxe, a to jak pozitivní, tak i ty negativní. Dotyčná redaktorka však bohužel čas od času působí jako naivní nána a celý koncept tak může působit jako stereotypní jev: úspěšný muž poučuje nezkušenou ženu.

Pokud si však odmyslíte tuto stránku věci a třeba se zasníte v sametovém hlase Alexeje Pyška, můžete si odnést několik zajímavých tipů do podnikání, případně přijít na to, že vlastně vůbec podnikat nechcete. Já sama jsem se pokusila několik rad zmíněných v knize Marketing menších a středních firem uplatnit při letním nakopnutí tohoto blogu, ale zároveň mi opětovný poslech připomněl pár věcí, na které jsem od té doby zapomněla.

Pokud se chystáte podnikat nebo přijít na to, proč se vám nedaří, zkuste dát některé z těchto knih šanci. Během pár minut můžete snadno získat základní informace, které byste v knihách hledali dlouhé hodiny.

Jak se tváří Vrazi bez tváře?

Henning Mankell

Čte: Jiří Vyorálek

Vydal: OneHotBook, 2014. 9 hodin, 25 minut.

Detektivku Henninga Mankella bych si nejspíš sama nevybrala. Ne, že bych něco měla proti švédským detektivkám nebo inspektoru Kurtu Wallanderovi, ale Vrazi bez tváře zkrátka nebyli titulem, po kterém bych sáhla s nadšením. A přesto se nějak ocitli v mojí audioknižní poličce, nejspíš při akci typu “k jedné audioknize druhá zdarma” jako ten titul zdarma. A pak jednoho pozdního večera či brzkého rána, kdy opět udeřila nespavost a ta správná nálada, došlo i na ně.

​

Hlavní hrdina, policejní vyšetřovatel Kurt Wallander, je vlastně docela zoufalý typ. Krátce po rozvodu, dospívající dcera s ním téměř nemluví, otec začíná senilnět a on sám se potácí na hranici alkoholizmu… Je to typický obraz švédského detektiva?

A pak je tu ta záhadná, extrémně brutální vražda starého farmáře a jeho ženy. A proč vlastně vrah nakrmil jejich koně? Wallander navíc obdrží výhružný telefonát a někdo podpálí část uprchlického tábora. Soustava zdánlivě nesouvisejících skutků však přeci jen má společného jmenovatele.

Děj se odehrává v roce 1991, kdy byla kniha napsána a ve Švédsku i vydána (česky poprvé až v roce 2013). Už tehdy se Švédové potýkali s uprchlickou krizí, některé motivy tohoto příběhu jsou proto dnes aktuální více než dřív. Zároveň je zábavné sledovat svět disket, jehličkových tiskáren a telefonů v autech jako nejvyšších vymožeností.

Kurt Wallander je milovníkem klasické hudby a audiokniha toho využívá. Zatímco některé znělky jsou typickým příkladem atmosféru doplňujících jinglů, jiné jsou ukázkami reálných mistrovských děl. Na jednu stranu je zajímavé poslechnout si úryvek toho, o čem hlavní hrdina přemýšlí, na tu druhou, když už to trvá přes minutu, je to zkrátka více než dost. A nastaly i chvíle, kdy jsem mileráda využila tlačítka pro rychlý posun.

Hlasový projev Jiřího Vyorálka působí poněkud znuděně. Nejdříve mi to vadilo, po krátké chvíli jsem si však uvědomila, že to vlastně k hlavní postavě docela sedí. Drobný problém nastal v okamžiku, kdy se vypravěč pokoušel přizpůsobit hlas dalším postavám v knize, zejména těm ženským. Ne vždy byl výsledek důvěryhodný. Mírně znuděně tak vypadaly i ty role, které měly být spíše nadšené či naopak nervózní. Barva hlasu Jiřího Vyorálka se mi však velmi líbila a oceňuji i bezvadný řečový projev.

Celkový dojem z této audioknihy je u mě vesměs kladný. Příběh není přehnaně akční a zejména v závěru se stává poněkud lineárním. Dozvídáme se mnohé o soukromí Kurta Wallandera a předpokládám, že v dalších devíti knihách, budou jeho osudy ještě rozpracovány. Je proto fajn znát první díl.

V mé audioknižní poličce se podobně neznámým způsobem objevilo pokračování s názvem Usměvavý muž. I když se jedná o čtvrtý díl v sérii, nepředpokládám, že budu zbývající dva mezi nimi shánět, pokud se v ději neobjeví nic zásadního (jako třeba zjevení Rose v sérii Oddělení Q Jussiho Adler-Olsena). Vrazi bez tváře jsou průměrně dobrou audioknihou, která se ovšem příliš nezavděčí těm, kteří nemají rádi klasickou hudbu a dlouhé znělky.

Vycpávač zvířat

Jarosław Grzędowicz

Vydal: Triton, 2014. ISBN: 978-80-7387-777-4.

​

Sbírka povídek polského autora Jarosława Grzędowicze sestává z příběhů od historické fantasy přes alternativní současnost až do vzdálené budoucnosti. Jednotlivá dílka vznikala během několika let počínaje rokem 1997 a jejich společným jmenovatelem je podle autorova doslovu fakt, že byla sepsána na objednávku. Chystala se tematická antologie, a tak Jarosław Grzędowicz zapracoval na povídce odpovídající zadání, případně potřeboval sepsat něco krátkého a úderného pro časopisovou přílohu.

​

Délka povídek se pohybuje v rozmezí od čtyř do 80 stran a právě ty nejkratší se mi líbily nejvíc. Rychlá expozice do snadno pochopitelné situace a překvapivé rozuzlení ne delší než dva odstavce – to spojuje povídky Koníček tety Konstancie, Odměna, Nutná sebeobrana, Speciality východní kuchyně, Benátský masopust, Vycpávač zvířat a Třetí Mikuláš. Avšak zatímco z většiny z nich jsem si doslova či obrazně „sedla na zadek“, poslední zmíněná povídka mě zaujala nejméně. Rozumím tomu, že si autor přál sepsat vánoční příběh, ale symbolika Mikuláše a Santa Klause smíchaná s polským kulturním prostředím se v mém případě nesetkala s pochopením ani ovacemi.

Některé povídky si pohrávají s časovými smyčkami či alternativními dimenzemi. Můžeme se tak dozvědět, co by se stalo, kdyby si lidé z budoucnosti pohrávali s cestováním do minulosti, nebo kdyby se poválečná minulost vyvíjela odlišně. Příběh Buran vane z druhé strany je navíc perfektní sondou do myslí dvou lidí, kteří považují toho druhého za blázna.

​

Loisettin polibek je příběh temný jako sama doba, ve které se děj odehrává. Také čtenářům dovoluje nahlédnout do mysli kata, který putuje od města k městu a vykonává své řemeslo. Zejména druhá polovina je natolik krutá, že máte-li slabší spaní, raději se Madamme Loisettě vyhněte.

​

Farewell Blues by se dalo označit za čistokrevné sci-fi. Jeho hlavní hrdina se loučí se Zemí a chystá se na meziplanetární cestu. Rozuzlení však až nápadně připomíná příběh jídlonošek z Atlasu mraků a i když je závěr dosti tragický, připadá mi, že změnou role vypravěče povídka spíše utrpěla.

​

Závěrečný příběh, Vlčí vánice, je nejdelším z celé knihy. Zpočátku mě neoslovil, nejedná se o téma, které bych vyhledávala: druhá světová válka, vojáci na ponorce, nacisté, čistá rasa. Díky zmínce o okultistickém hnutí Thule jsem však zbystřila. Děj se stáčí (byť poněkud absurdním způsobem) k severské mytologii, a ta mě baví. Druhá polovina povídky tak byla příjemným překvapením, které mě vyvedlo z temnoty té děsivé války.

​

Kdyby byla kniha sestavena z více krátkých a překvapivých příběhů, získala by u mě plné hodnocení. Obsahuje však i delší a pomalejší dílka, která trpí podobným neduhem jako dílo autorovy manželky Maji Kossakowské, Grilbar Galaxie – totiž při touze po navození atmosféry vzniká dokonale detailní nuda. Povídky jako Hodinář a lovec motýlů, Víkend ve Spezeku či již zmíněná Vlčí vánice by tak k naprosté dokonalosti zasloužily trochu zkrátit a zrychlit. Jednu věc však autorovi nelze upřít: každá povídka je jiná a každá svým způsobem originální.

​

Jarosław Grzędowicz je však dnes považován za etablovaného autora na poli fantastiky. Psaní povídek se již tolik nevěnuje, ale očividně mu otevřelo dveře do „velké“ tvorby. Ačkoli jeho kniha Popel a prach (2006, česky 2010) není hodnocena příliš vysoce, čtyřdílnou ságu Pán ledové zahrady (2005-2012, česky 2007-2013) rozhodně stojí za to nepřehlédnout.

​

​